Má chyba, ale mám úžasné fanoušky.

30. prosince 2010 v 1:03 | TheNomik |  Enrique a Fanoušci
Je jedna hodina v noci. Zapnu počítač a co na mě nečeká? Dvacet nepřečtených e-mailů. Otočím hlavu doprava "Au! Sakra!" křupnul mi krk. Ale, tak že jsem si myslel, že se u toho počůrám. Povzdechnul jsem si a rozkliknul jsem první email.

Ahoj Enrique, jak se máš? Doufám, že dobře. Jak plánuješ své turné? Vynecháš zase českou republiku? Promiň za mou troufalost, měj se pěkně, posílám do Miami pusu, adios.

Tak jo, co mám odepsat? Ach jo, proč mi lidi kladou takové otázky? Tak jo, odepíšu rychle a stručně.

Ahoj, mám se dobře, děkuji a jak se máš ty? Posílám pusu do České republiky adiós.

Jo, to se mi povedlo. Rozkliknul jsem další e-mail a čeho se zase nedočkám? Ahoj Enrique, potřebuji tě. Celý fanclub tě potřebuje, nemohl by jsi přijet do České republiky, do Prahy, na sraz fanoušků? Děkuji za odpověď a měj se pěkně.

To Česko mě nějak moc miluje. S tím bych měl něco udělat. Tak jo, odepíšu. Jak to asi v Praze vypadá? Jít na sraz? To by bylo úžasné. Ale jak to mám sakra vmáčkout do programu. Musím zajít za Fernandem. Přeci to nemůže být tak těžké.

    Je deset hodin, další den a já jsem na cestě za Fernandem. Jedu v autě a poslouchám jakou si písničku. Je dobrá, ale její text je jako by někdo vypustil duši. Přepnu kanál a paní v rádiu říká "Teď si pustíme španělského krasavce Enriqua! Do You Know" pěkné, ale to poslouchat nebudu. Přepnu na další kanál a slyším "Baby I Like It! I-I-I like it!" sakra! To nemůžou vymyslet speciální rádio, kde nebudu hrát? Ne že by se mi to nelíbilo, že hraji všude, je to neuvěřitelný pocit, ale nějak mi začíná z I Like It harašit. A to do slovně. Už to zpívám i ve sprše a vůbec všude.
   Na zem mi spadne mobil. Ohnu se pro něj a potom už cítím jenom silný náraz. Airback vystřelí a moje hlava se ocitá někde na konci, kde nevidím nic. Začínají se mi mlžit oči. Do kufru mého auta něco narazí. Cítím jak se auto otočilo a sto šedesát stupňů. Cítím bolest u nohou a nemůžu se pohnout. Ztrácím vědomí.
   Ležím na nějakém lehátku. Slyším sirény sanitky a uvědomuji si, že jsem poraněný. "Probral se," řekl nějaký hlas. Byl to mužský hlas, ale já ho nemůžu vidět. Nemůžu otevřít oči a ani nemůžu nic říct, jsem jako paralyzovaný. Co se to panebože děje?
   "Pane, slyšíte mě?" říká mi hlas, ale jak mu mám sakra odpovědět?
"Můžete pohnout s rukou?" snažím se ovládat své tělo, ale nejde to. Nemůžu pohnout s rukou a ani nohou. Jak poznali, že jsem se probral? Mám snad otevřené oči? Proč nic nevidím?
"Uklidněte se," uklidňuje mě, teď ženský hlas. "Zrychlil se mu puls." Začínám kašlat. Cítím jak se nemůžu nadechnout. "Nemůže dýchat, kyslík honem! Nemůžeme ho ztratit!" křičí mužský hlas. Já se snažím dýchat a snažím se udržet, abych neztratil vědomí, to je ale marné. Přestávám všechno vnímat a ocitám se ve snu, který mi napovídá, že umírám. "Musíš bojovat! Poslouchej mě! Bojuj Enrique!" říká mi hlas v mé hlavě. Snažím se, moc se snažím. Ale nejde to. Necítím nic.
   Otvírám oči. Nad mnou se někdo sklání. Ten obličej znám, ale nevím odkud. Je to žena. Má vlasy jako afričanka. Zvednu pravou ruku a protřu si oči. Ruka mě bolí, ale co mě bolí ještě víc je hlava a nohy.
   "Enrique, ahoj," říká mi žena. Ale já si stejně nejsem jistý jestli ji znám. Povzdechla si a já se na ní dál dívám. Kde to jsem? Co tady dělám? Proč si nemůžu vzpomenout na to, co je to za ženu?
   "Já jsem Laura, pamatuješ si mě? Jsem tvá vokalistka." Laura? Počkat, já ji možná znám. Někde jsem ji stoprocentně viděl. Její hlas, její oči. Já ji znám. Sakra! Ale stejně nevím odkud! Moje vokalistka? Co to znamená? Jaká vokalistka?
   "Slečno, netlačte na něj. Byl dva dny bez vědomí, málem zemřel." Řekla nějaká žena. Byla oblečená v nějakém podivném oblečku. Teď mi začalo docházet kde jsem. Jsem v nemocnici. Bílá barva všude kolem mě. Nějaké podivné pípatko, které pořád pípá. Hadička, která vede od mé levé ruky, která je zavázaná obvazem. Na hrudi mám nějaké přísavky, v nose mám další hadičky.
   "Enrique, můžeš semnou mluvit? Jestli mi rozumíš, tak mi prosím nějak odpověz, jakkoliv." Prosí mě Laura. Zvednul jsem pravou ruku a ona se usmála. To je dobře, alespoň pochopila, že ji rozumím.
   "Pamatuješ si na mě?" promnu si znovu ruce. V jejích očích se objevují slzy. Otvírám pusu. "Já nevím," vypustil jsem ze sebe. S těžkou námahou, ale přeci jsem něco řekl. Něco co jsem chtěl říct a neříkal jsem to jenom ve své hlavě, ale taky konečně to vyšlo ven.
   Ve dveřích se objevila další žena. Blondýna. Vysoká. Džíny, tilko, vysoké podpatky. Na sobě má zelné něco co se dává na jednotce intenzivní péče. Takže další informace pro mě. Tuhle holku taky neznám, ale je pěkná. Jsem na jednotce intenzivní péče.
   "Ahoj Anno, nevím jestli si tě bude pamatovat, ale mě si nepamatuje," říká ji Laura. Anna? Zajímavé. Je pěkná, je to moje vokalistka? Prstýnek na levé ruce nemám, takže ženatý asi nebudu.
   "Ahoj Enrique, jsem Anna," usměje se na mě, ale já stejně nevím kdo je. Anna. Bezva. Laura a Anna. To je hezké, ale já vážně nevím kde jsem přišel na takové holky.
   Zavírají se mi oči a chce se mi spát. Je toho na mě nějak hodně. Snad je zítra uvidím znovu a už je budu znát.
   "Je unavený," řekla blondýnka, po tváři ji utekla slza. Podívala se na Lauru. "Necháme tě spát, zítra se za tebou přijdeme podívat," řekla mi Laura. Společně odešli. Zavřel jsem oči a ztratil jsem se. Usnul jsem.
   Probudil jsem se. Nikdo vedle mě nebyl. Zazvonil jsem na znovek, přiběhla sestřička. Byla mladá, měla hnědé vlasy a modré oči.
   "Potřebujete něco?" zeptala se mě lehkým hláskem.
"Co se mi stalo? Proč tady jsem? Hrozně mě bolí nohy a hlava," začal jsem mluvit. Mluvilo mi to samo od sebe. Trochu se mi ulevilo.
   "Měl jste autonehodu. Zítra by vás měli přeložit na normální pokoj, pokud bude všechno v pořádku. Noha vás bolí, protože ji máte zlomenou. A hlava, protože jste se ho ní praštil. Pamatujete si něco?" mluvila na mě španělsky. Takže mám další informace. Jsem v Miami. Jsem si tím stoprocentně jistý. Jsem v Miami. Je to jediné místo, kde by jsem mohl být, kde na mě mluví španělsky i anglicky. Aspoň si teda myslím. I když já vlastně ani nevím. Ale jedno vím jistě. Umím dva jazyky.
   "Autonehodu? Na to si nepamatuji, ale jsem v Miami, že ano?"
"Ano, jste. Jak se jmenujete?" to kdybych k čertu věděl. Něco si asi vymyslím, třeba se širou náhodou trefím. Ne to je blbost. Tak si vzpomeň. Ty ženy mi říkali Enrique. Takže to bude moje jméno.
   "Enrique, víc po mě nechtějte. Ty ženy co tady zamnou byli, kdo to byl?" asi mám hodně otázek, ale já to potřebuji vědět.
   "Vaše přítelkyně a vokalistka." A je to tady zase. Vokalistka. Počkat přítelkyně? Ta blondýna je moje přítelkyně? No pání! Kde jsem k ní přišel, to bude nejmíň modelka.
   "Děkuji," poděkoval jsem a sestřička odešla. Podíval jsem se na hodiny. Byly tři hodiny. Bylo světlo, takže bylo odpoledne. Já jsem měl hlad. Chtěl jsem si sednou, ale to se mi nějak nepodařilo. Zkazil mi to doktor.
"Zbláznil jste se? Měl jste nehodu, chcete se posadit po třech dnech? Včera jste se probral asi na půl hodiny a dneska už chcete sedět? Uklidněte se." Ten doktor mi to jednoduše natřel. Bolí mě celé tělo a on na mě křičí? Sotva vím jak se jmenuji. Nevím kolik je mi let. Nevím co mají všichni s tou vokalistkou. Zjistil jsem, že jsem v Miami a mám jako přítelkyni modelku. Ale k mému štěstí to bude prodavačka a já uklízeč.
   "Ahoj miláčku," řekla mi blondýnka ze včerejška. Moje holka. Ale já ji neznám. Super! Proč se tohle všechno muselo stát? Co jsem komu udělal?
   "Ahoj, jsi Anna, že ano? Chodíme spolu. Nezlob se na mě, ale já si tě nepamatuji, štve mě to, protože jsi krásná."
"Enrique, to nevadí. Ty si vzpomeneš. Donesla jsem ti tvého pejska. Třeba si na něco vzpomeneš." Ukázala mi německého ovčáka. Toho samozřejmě znám. Můj pes. Au. Píchlo mě u srdce. Vzpomněl jsem si. Měl jsem ještě jednoho, ale umřel. To si pamatuji.
"Pamatuješ si něj?" zeptala se mě.
"Ano," odpověděl jsem jistě. Byl to krásný pes.
"A víš kdo to je?"
"Můj pejsek," to jsem věděl tak jistě jako ještě nikdo.
"A víš jak se jmenuje?"
"Myslím, že ne. Enrique?" Usmála se. Asi ji to přišlo vtipné. Já jsem se taky usmál. Měla pěkný úsměv.
"Já už vím, jmenuje se Lucas, a měl jsem ještě jednoho a to byl Grammy, umřel v létě, že?" Sklopila oči. Ona má pěkné oči.
    "Jsi modelka?" musel jsem to vědět.
"Ano a bývalá tenistka. Ptej se mě na všechno co budeš chtít." To je dobré. Takže kde mám začít. Mám tolik otázek.
"Jak jsem sakra k tobě přišel?" Ve dveřích se objevil nějaký muž. Měl břicho a nebyl moc velký. Bylo mu asi 40. Možná míň.
"Ahoj Enrique. Co mi to k čertu děláš?" řekl mi. Hezké. Jo, toho taky odněkud znám. Ale co to jemu dělám to nevím. Co to dělám sám sobě, že nic nevím? Mě to docela rozčiluje a unavuje mě se pořád dívat na nové a přitom staré obličeje. Sakra!
   "Já nevím. A tohle je kdo?" zeptal jsem se potichu Anny.
"Tohle je tvůj manager." Zamračil jsem se. Vokalistka, manager, bývalá tenistka, modelka. Já jsem co? Zpěvák ne? No to je dobré no. Asi ještě pořád spím v nějakém svém snu.
   "Manager? To je super. Tak jo, vyspal jsem se docela dobře, ale abych vám pravdu řekl, tak ani jednoho z vás moc neznám. Annu si pamatuji, vím že ji odněkud znám, tebe taky odněkud znám, ale nevím odkud. Takže by bylo fajn, kdyby jste mi vysvětlil co jsem, jak se jmenuji." Vzal jsem to nějak moc narychlo. Trochu se lekli. Na to že jsem ještě včera nedokázal mluvit, tak mi to teď mluvilo rychle a dobře.
   "Jsi zpěvák…"
"Počkej Anno, půjdeme na to jinak. Enrique poslouchej mě: Baby I Like It?... Ne?" Ne, tohle vážně nevím co mělo být. Ten rytmus mi sice něco připomněl a to připomněl mi to, že jsem tuhle písničku zpíval s nějakým chlapem. Ten chlap byl plešatý a nosil kravaty. Tak jo, co mi nabídnete dál? Zpívejte. To mi asi pomůže.
"Tak jinak," teď to pro změnu vzala do svých rukou ona.
"You can run, you can hide, but you can´t escape my love,"
"Ty jsi Anna Kournikova? Já jsem Enrique Iglesias. Tohle je moje písnička, v tvém podání sice zněla jako by jsi zpíval pes, ale jinak hezké. Ty jsi můj manager Fernando Giaccardi. To je úleva. Teď vím, že jsem blázen. Ale jednu věc stejně nevím, to Baby I Like It jsem zpíval s někým, ale já nevím z kým." Začali se smát. Což mi přišlo jako dobré znamení.

O týden později mě pustili z nemocnice. Teď ležím v posteli a otevírám emailovou schránku. Otevřu jeden e-mail. Hola Enrique, tady fanynka z Česka, přijedeme tě navštívit, když ty nemůžeš za námi. Doufám, že nám otevřeš dveře a taky doufám, že se trefíme do správných dveří haha, měj se pěkně a zanedlouho se uvidíme. Wow, to je od nich tak moc pěkné. Toho si vážím. Nikdo by mi neuvěřil jak moc si toho vážím. Je to neuvěřitelné. Před dvěmi týdny jsem nevěděl jak se jmenuji. Celé dva týdny jsem poslouchal svou hudbu, abych si vzpomněl na sousty věcí a já si opravdu vzpomněl. Teď otevřu počítač a dostanu dobrou zprávu od fanoušků z České republiky, že zamnou přijedou.
"Enriuqe? Máš tady nějakou bandu." Oznámila mi Anna. Byli to mojí fanoušci z české republiky. Přijeli zamnou, protože já nemohl za nimi. Kvůli mé nehodě, kvůli mé hlouposti. Má chyba, ale mám úžasné fanoušky.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 vterinka vterinka | 30. prosince 2010 v 14:14 | Reagovat

Fakt krásné! :-) Ten konec mě dojal! :D* Tady má skvělé fanoušky, kéž by to věděl a přijel konečně na ten koncík!!

2 TheNomik TheNomik | 31. prosince 2010 v 12:52 | Reagovat

Děkuji :-* Snad přijede!!! I když nevěřím, že to bude letos, ale snad jednou jo!!

3 Juana Juana | 8. března 2011 v 15:33 | Reagovat

Nechápu z vás holky...doufám, že  jednou všechny ty povídky hodíte do je dné knihy a budete to prodávat...beru první výtisk! ;-) ...opravdu super!!! týjo, to kyby četl no...:)...fakt dobře napsané, krásné drama se šťastným koncem... 8-)

4 enriqueiglesias-fanfiction enriqueiglesias-fanfiction | 12. března 2011 v 3:14 | Reagovat

[3]: Děkuji mockrát :o) Bylo by to super, kdybych to takhle mohla udělat a vydat, ale nevím jestli by to klaplo. Ale moc děkuji!!!

5 Sára Tajina Sára Tajina | 28. března 2011 v 9:22 | Reagovat

Tak mi stačilo si ho představit na JIP a pak to s tou fotkou pejska a to, co na ni řekl... A je mi smutno... Děkuji za krásné čtení!!!

6 simique simique | 2. března 2012 v 20:41 | Reagovat

[5]: moje slova nemužu slyšet že se mu něco stalo!! Moc ho miluji a chci aby byl v pořádku!! Ilove you Enrique forever!!!! =* chci tě v čr a a chci s tebou být navždy!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama