Leden 2011

Uteklo to jako voda (part 2)

22. ledna 2011 v 0:39 | TheNomik |  Enrique a Anna
Usnul jsem. Vzbudil jsem se až když jsme přistávali.
   Hned po příletu jsem nasednul do auta a odjel do porodnice, kde Anna byla. Jel jsem docela rychle, ale bezpečně. Vedle mě seděl Fernando. Zamnou seděla Laura a vedle ní Tony.
Přijeli jsme k nemocnici. Naštěstí tam nestálo moc aut a tak jsem našel místo, kde jsem mohl zaparkovat. Vystoupili jsme z auta a šli jsme všichni dovnitř.
   Na informacích jsem se musel zeptat kam mám jít. Nemocnice v Miami jsou velké a lehko se tam ztratíte. Pokaždé když jsem tady šel, tak jsem zabloudil. Kolikrát jsem došel k operačním sálům, i když jsem chtěl jít na záchod.
   "Prosím vás jak se dostanu k, prostě…." ztratil jsem přehled o tom, co jsem vlastně chtěl. Nevěděl jsem jak to msto mám pojmenovat.
   "Co by jste pane chtěl? Pohotovost?" řekla mi sestřička. Byla maličká a měl jsem obavy o to, že se ji zlomí krk.
   "Ne, moje partnerka porodila a já nevím kam mám jít,"
"Kde leží Anna Kourníková?" pomohl mi Tony.
"Hned to zjistím, moment prosím." Sestřička zvedla telefon a někam volala. Vedle mě se objevil nějaký doktor.
   "Dobrý den, pojďte zamnou. Anna leží na pokoji číslo sedm," řekl mi. Sedm. Ta sedmička mě pronásleduje už od dětství.
   Všichni jsme ho následovali. "Máte krásného a zdravého syna," říkal mi cestou.
Jeli jsme výtahem do 8.patra. Šli jsme dlouhou chodbou skoro až na konec. Otevřel jsem dveře Anna mluvila s nějakou dívkou. "Ahoj," pozdravil jsem ji a vešel dovnitř.
"Ahoj," pozdravila mě unaveně.
"Co pak tě tak unavilo?" zažertoval jsem. Anna se usmívala, což bylo moc dobré znamení.
"Hádej, můžeš za to ty. Ale miluji tě."
"Dostala jsi to co jsi chtěla, taky tě miluji." Dal jsem ji pusu na čelo.
   Sednul jsem si na židli, chvíli jsme mluvili, ale potom Anna usnula. Tony a spol. se mezitím vytratili.
   Do místnosti vešla nějaká holka. Byla oblečená v sesterském oblečku a v ruce držela dítě. Anna byla v nadstandardním pokoji, takže tam byla sama. To dítě bylo moje dítě.
   "Mockrát vám gratuluji a chci zároveň poděkovat za koncert," řekla mi tiše, aby neprobudila miminko, ale ani Annu.
"Děkuji. A děkovat za koncert nemusíš," řekl jsem.
Do náruče mi dala miminko. Byl to neuvěřitelný pocit. Najednou jsem si připadal dospělejší ani nevím proč. Byl to krásný pocit. V ten moment jsem nemohl pochopit proč jsem děti mít předtím nechtěl. Přišlo mi jako bych byl Anně teď blíž než předtím. I když si dobře uvědomuji, že to teď nebude vůbec lehké, tak se na to i docela těším.
   Dál jsem ho držel v náruči a představoval si jaké to teď všechno bude. Jak se bude vlastně jmenovat? Vždyť nemáme ani jméno. O tom jsem také přemýšlel. Jméno. Jméno. Určitě nechci ruské jméno jako Sergej nebo Naděžda. Na španělské jméno Anna přistoupí. Když bude mezinárodní bude to lepší. Vždyť je to vlastně jedno. Bude se jmenovat Enrique Miguel Iglesias Kournik. Ne to byl vtip.
   "Ahoj," do místnosti vešla nějaká holka. Tahle nebyla vůbec oblečená jako sestřička.
"Ahoj, známe se? Jdeš za Annou?" zeptal jsem se. Nikdy jsem tu holku neviděl. Bylo ji asi 15 nebo 16, možná 17. Víc určitě ne. Moje sestra má 38 a určitě bych ji poznal. Anna sestru nemá. Moje ani Annina sestřenka to nebude.
   "Ty mě ne, ale já tebe moc dobře," usmála se. A hned na to pokračovala "Jsem Andrea a jsem tvá fanynka. Jsem v Miami na dovolené. Dozvěděla jsem se o tom, že tady Anna leží a že porodila. Musela jsem přijít nezlob se. Vím, že mě teď asi nerad vidíš, tak promiň," řekla mi. Lehce jsem se zasmál. "Tak ahoj, klidně tady můžeš být…" zamyslel jsem se. "Jak že se to jmenuješ?" Znovu se usmála. "Andrea." Teď jsem se usmál já. "Andrés, Andrés Enrique Iglesias Kournik. Jak to zní?" Vykulila oči. "Chceš ho pojmenovat po mě?" divila se. Přikývnul jsem na souhlas. "Ale až po domluvě s Annou," dodal jsem zpětně.
Oba jsme si sedli a nechal jsem Andreu aby si malého prohlédla. Chtěla si mě i malého vyfotit. Po domluvě, že fotku nikde nebude zveřejňovat si mě nakonec vyfotila.
   "Enrique?" Anna se vzbudila.
"Ano?"
"Jak dlouho jsem spala?" zeptala se mě. "Ahoj," řekla hned na to, když si všimla Andreii.
"Asi půl hodiny. Anno už jsem vymyslel jméno," musel jsem se hned pochlubit.
"Jaké ty koumáku?" Anna vypadla už mnohem lépe než když jsem přišel.
"Andrés Enrique Iglesias Kournik." Anna vykulila oči. "Bude žít s tak dlouhým jménem?" zeptala se mě s úsměvem. "Já ho mám asi kratší, že?" Andrea se u toho pobavila. Nejdřív mi to nedošlo, ale poté jsem si vzpomněl, že ona určitě sledovala nějaké rozhovory a o mém mužství asi ví dost, co se týče informací, které jsem podal.
"No, máš," řekla Anna a zasmála se společně s Andreou.
"Bezva, to není vtipné. Stejně tak či tak bude jenom Andrés Iglesias, a jestli se ti to nelíbí, tak si chuchni," řekl jsem důrazněji i když s úsměvem.
"Líbí, mám ho v seznamu jmen, které by šli."
"Nebudu vás už rušit. Enrique moc ráda jsem tě poznala i osobně, ještě jednou gratuluji k miminku." Andrea se zvedla ze židle a dala se na odchod. "Nemusíš odcházet, klidně tady zůstaň. Myslím, že je jméno vyřešené. Přišel na něj nějakým způsobem, který se mu asi líbí, tak teď mu ho nerozmluvím," řekla Anna, aby Andrea neodešla.
"Ne, je to váš velký den. Nebudu vás rušit, třeba se ještě někdy uvidíme," řekl Andrea.
"Dám ti moje telefonní číslo, můžeš mi zavolat a někde se sejdeme. Pokud by Anna něco uvařila, tak tě pozvu i k nám, ale to ti slíbit nemůžu." Andrea se usmála a její očička se rozzářila.
"Moc ráda, děkuji."
"Tak tady je moje číslo," podal jsem ji papírek s mým číslem.
"Mějte se pěkně." Andrea odešla a já jsem s Annou a malým zůstal v pokoji.
   Utekli už dva týdny. Za ty dva týdny jsem se moc nevyspal. Večer jsem musel několikrát vstávat k Andrému. Teď po dvou týdnech přišla noc, kdy konečně spinkal celou noc. Já jsem měl pocit, že tu noc jsem umřel.
   Dva týdny utekli jako voda. Dneska je sobota, mám se sejít s mou fanynkou Andreou, která se stala mojí poradkyní co se týče mojí internetové stránce. Sice jsem ji ty dva týdny neviděl, ale psali jsme si a často mi musela na stránkách něco upravovat. Dala mi několik adres kde se můžu podívat na její weby. Musím uznat, že ona má v tomhle talent. Taky jsem zjistil, že se jí dá věřit. Anně slíbila nějakou věc a hned na druhý den to Anna dostala. Mě slíbila, že fotku s miminkem nezveřejní a taky se to dodržela.
   Tak za nedlouho má přijít. Sedím na gauči koukám na fotbal. Madrid prohrává 1:0 proti Moskvě. Ale kluci jsou v Madridu šikovní, takže to určitě vyhrajeme. I když je fakt, že do konce zápasu zbývá už jenom deset minut. Ale když si vzpomenu na mistrovství světa, tak tomu věřím, že to kluci dokážou.
   O patnáct minut později zazvonil zvonek. Madrid vyhrál na Moskvou 2:1. Jako bych si to nemyslel. Byl to napínavý zápas, muselo se prodlužovat a hrálo se nakonec i na penalty.
   "Ahoj," pozdravil jsem Andreu, hned jak přišel k bránce, abych ji mohl otevřít.
"Ahoj, moc ráda tě zase vidím," usmívala se na mě.
   Usadila se na gauči, přepnul jsem ze sportu na MTV. Anna nachystala nějaké občerstvení. Dobře jsme se všichni bavili.
   "Moje cesta do Miami byla strašná. 12 hodin v letadle. A potom jet ještě autobusem do hotelu. Celé dva dny jsem proležela na pokoji, byla jsem hotová," začala vyprávět Andrea svůj příběh s cestováním. "Konečně jsem vylezla na balkón. Sluníčko svítilo a mi bylo vedro. Nechtěla jsem jít na pláž, ale hledat tě," tomu jsem se musel zasmát. "Ty jsi mě hledala? Místo toho aby sis užívala, tak jsi vyslala misi Hledám Iglesiase? To je od tebe pěkné." Andrea se zasmála. "Jo mise Pozor Hledám Iglesiase. No a když jsem konečně našla cestu tady na Palm Island a našla dům, tak jsem zahládla sanitku a najednou ve mně zatlo. Naštěstí šlo o Anno." Nastalo ticho. Andrea přemýšlela o tom co to vlastně řekla. Já jsem se držel, abych se nezačal smát. Anna vypadala, že ten smích v sobě už neudrží. Začal jsem se smát. Začala se smát i Anna a Andrea dostala výbuch. "Já jsem to tak nemyslela," řekla, ale nebylo jí moc dobře rozumět. "To nic, já chápu," řekla Anna. "No a potom jsem viděla, jak Annu odváželi. Rychle jsem musela sehnat adresu, do které porodnice ji vezou. Našla jsem nemocnici. A sedla jsem si tam na lavičku. Čekala jsem až uvidím, že půjdeš," Andrea se napila.
   V napětí jsem čekal, jak to bude pokračovat. Když Andrea něco vyprávěla, tak to bylo vždycky napínavé jako moje trenky. Nebo když se sprchuji a někdo čeká, že konečně už vylezu. Ale já se dál sprchuji a marně se ho snažím odradit tím, jak svou hygienu prodlužuji.
   Položila skleničku na stůl, utřela si pusu, polka a pokračovala ve vyprávění. "Potom jsem viděla jak kráčíš vedle Fernanda a za tebou je skoro celý tým. Vešli jste dovnitř a tajně jsem poslouchala jestli někdo neřekne číslo pokoje. Cože se stalo. Počkala jsem chvilku až se ztratíte a potom jsem se vydala na cestu po nemocnici. Cestou jsem se ztratila," v tom jsem ji přerušil. "Proč jsi nešla hned za námi? Ono v nemocnicích v Miami nemají žádné super navigátory a GPS nepomůže ani kdyby ses na místě pokakala. To si zapamatuj," Andrea se usmála a Anna mě lehce praštila do ramene. "Ty jsi osel, proč když něco řekneš, tak se ti musím smát?" zeptala se mě. "Díky tomu mě miluješ, ne?" Anna se usmála a zakroutila hlavou. "No počkejte to bude ještě zajímavé," řekla Andrea důrazně. Potom už jsem ani nedýchal. "Šla jsem na výtah, zmáčkla jsem číslo na porodnickou ambulanci nebo co to bylo. Vylezla jsem z výtahu. Dala jsem se doprava přesně podle šipek. Jenomže mě viděla sestřička a tak jsem ji musela říct, že hledám pokoj kde leží Anna Koutníkova, a ona mi řekla, že taková tady není. Nakonec jsem zjistila, že jsem se dostala skoro až na druhý konec celého oddělení porodnice. Takže jsem znovu vlezla do výtahu, jela do přízemí. Na informacích jsem se zeptala kam mám jít. A šla jsem. Výtahem jsem vyjela do správného poschodí. Sestřičky, která byla na sesterně jsem se zeptala, kde Anna leží a ona mi chtěla říct, že teď za ní nemůžu, že je tam její přítel. Poděkovala jsem, ale musela jsem říct, že jsem Annina nevlastní sestra. Nakonec mi řekla, že je to pokoj číslo 7. A v tom jsem si vzpomněla na tvé album Seven a začala jsem si zpívat. A tak jsem se dopracovala až k tobě," Andrea dokončila své vyprávění. Udělala všechno proto, aby mě viděla. Úžasné. Neuvěřitelné. Ona je celkově neuvěřitelná.

   Čas rychle běžel. Celé setkání s ní uteklo jako voda. Ani jsem nechtěl, aby skončilo. Nasmáli jsme se. Vzpomínali jsme na mou hudbu. Andrea mi říkala své názory. Bavili jsem se o ní. Co by chtěla dělat až bude dospělá. Anna si odešla lehnou kolem jedenácté hodiny. Já a Andrea jsme vydrželi sedět až do půl čtvrté. Andrea u nás přespala. Ráno jsem ji odvezl na letiště a ona odjela domů. Slíbil jsem ji, že se ji určitě ozvu a někdy ji pozvu na prázdniny k nám. Ona mi slíbila, že mě taky určitě ráda pozve.
   Scházeli jsem se každý rok. Jezdila k nám kdykoliv měla víc času.
   Je to už pět let co jsem Andreu poznal. Andrés vyrostl, Anna mě pořád miluje. Zvláštní, ale je to tak, naše láska je asi věčná.
   Před půl rokem se mi narodila dcera Enriqueta, za kmotřičku ji šla Andrea, kterou jsem zaměstnal u mě v týmu. Pracuje na mých oficiálních stránkách. Teď budu vydat své další album. Je na něm skladba, která je speciálně pro Andreu. Na albu vyprávím svůj život. Jak jsem poznal Annu, jak se mi narodil syn Andrés, o dceři Enriquetě. O mém otci a matce, mých sourozencích, nejlepších kamarádech. Vyprávím o netradičním setkání s Andreou, která se stala mou věrnou kamarádkou.

Uteklo to jako voda (part 1)

22. ledna 2011 v 0:33 | TheNomik |  Enrique a Anna
   Ještě pět minut. Pět krátkých minut mám na to, abych se pořádně rozdýchal a připravil. Za těch pět minut, teď už jenom čtyři minuty, musím se připravit skoro na dva miliony lidí. Znovu budu mít ten úžasný pocit. Znovu se budu moct odvázat a budu volný. Od toho všeho mě dělí už pouhé tři minuty.
   Dívám se na hodiny, které vysí u dveří, kde stojí Fernando. "Tak to? Už jdeš?" zeptal se mě. Usmál jsem se. Sundal jsem si mikinu a šátek. Odkašlal jsem si. "Teď už můžu," řekl jsem a Fernando se otočil. Oba jsme šli nějakou chodbou. Na stole před vstupem na podium byla nějaká voda, tu jsem si vzal. Vedle ní byl mikrofon, který jsem si taky vzal. "Už jsem si myslel, že chceš zpívat na flašku," začal se Fernando smát. "Jasně, to by mě určitě celá hala slyšela," ono to není moc vtipné, ale zasmáli jsme se.
   Už jsem slyšel jak hraje kytara. Tony tomu dával pořádné grády.
"Hey dime a donde vas, y si sabes tu destino, hey donde dejaras tus sueños escondidos…" všichni pokřikují a mávají. Znovu cítím ten úžasný pocit. Ten pocit, který nemám ani v posteli. Tenhle pocit ve mně vyvolají jenom fanoušci. Jenom oni jsou mým zdrojem energie. Teď s mými myšlenkami zacházím až k fyzice, panebože.
"Hey dime a donde vas, y si sabes tu destino." Konec písničky. Všikni se znovu rozkřičeli. Holky piští.
   V dálce vidím velký plakát. WE LOVE YOU ENRIQUE SO MUCH, já vás taky.
"Ahoj Praha! I´m here! I am really here!" začnu, znovu se v hale objevují pokřiky. Světla se nezastaví a jako by na můj povedl blikají. "Thank you so much for coming! So let´s gooooo!" křičím a tohle je znamení pro kapelu, aby začali hrát. "One love one love!" Vyháknul jsem mikrofon ze stojanu a jdu po molu, abych se k fanouškům dostal blíž. "Girl please excuse me if I come on too strong, but tonight is a night we can really let go…" Dívky povykují a povykují, jenom co se na ně usměji, tak vidím v jich očích náhle štěstí. Některé pláčou.
"Singing with me! The way you move on the floor Baby I Like It!" na I Like It navážu hned další skladbu a tou je Tonight.

Utíkám na druhou stranu podia. Podávám ruku fanouškům. Chtějí mne stáhnou sebou. Blesky od fotoaparátu jdou ze všech stran. "But tonight Im loving you!" Běžím na další stranu podia. Jsem jako urvaný z řetězů. "Ok fans, I have to say… pšt, quietly please, prosim, por favor, thank you, pšššt!" Jsou k nezastavení. "I want say, dekuji vam, cesky moc neumim, ne moc, ale vubec. So I want one girl." Jdu po podiu a rozhlížím se po jakékoliv holce. Zastavím se u hnědovlasé holky. "you, ty" řeknu a ukážu na ní prstem. Bodyguardi ji pomůžou na podium. Skočí mi po krku a dá mi pusu na krk. Měří asi 160 cm a řekl bych že bude vážit maximálně 45kg.
   "I love you," řekla mi do ouška. Usmál jsem se. "What´s your name?" zeptal jsem se hned jak mě pustila. "Kristina" Řekla s třepotajícím hlasem. "Oh, really nice name. So, what is your favorite song?" tohle jsem potřeboval vědět. "I love every songs about you," vím co tím chtěla říct. "Ok." Zamával jsem na kapelu, aby začali hrát. Vzdálil jsem se od dívky. Bylo na ní poznat, že tuhle skladbu má hodně ráda. Oči se ji rozzářili. Nebylo to Hero ani You are my numer 1 nebo Experencia Religiosa. Bylo to Why Not Me.
   "Why oh why tell me why not me?" zpívá společně semnou.
   Po téhle skladně si mě zavolala k sobě Laura.
"Co se děje?" Zároveň jsem se taky napil.
"Dostala jsem zprávu, ale nevím jestli ti ji mám říct nebo to bude lepší až po koncertě," v hlase jsem cítil Lauřinu radost. Usmívala se a byla nějaká šťastná. Došlo mi, že to asi nebude nic závažného.
"Víš co, jak moc je to vážné? Je to akutní případ?" Slyšel jsem Tonyho nervozitu. Hrál zase jako zběsilí. Jako by mi říkal, že už bych měl rozhovor ukončit.
"Je to něco úžasného. Ale myslím, že tě rozptylovat nebudu, takže to necháme až po koncertu." Za tohle bych ji rád zabil.
   "I´m sorry for waiting… now," přesunul jsem se na sedačku. Všichni byli nachystáni jako bych dal povel pozor! Laura si už taky sedla. Začala hrát hudba na Dile Que.
   Zbytek koncertu utíkal docela rychle. Všechno bylo podle plánu až na to, že jsem u Heartbeat zapomněl zpívat, ale jinak bylo všechno tak jak mělo.
   Vyšel jsem ven. Foukal docela studený vítr, ale i přes to bylo teplo. I když teď je v Miami tak kolem 30°C a tady je tak 22°C ale i tak mi bylo příjemně. Zapomněl jsem na to, že mi měla Laura něco sdělit.
   Přiběhla ke mně Kristina, ta fanynka, kterou jsem měl na podiu. "Enrique, thank you so much for song Why Not Me," děkovala mi. "No problem, I thank you," dal jsem ji pusu na líčko a nasednul jsem do auta. Stáhnul jsem okno "Bye, next time I cant wait for next meet. See you, bye." Rozloučili jsem se. Spolu s ní tam byla další holka a další a další.
   "Tak co, jaký máš pocit?" zeptal se mě Fernando.
"Vždyť víš," odpověděl jsem. "Už jedeme na letiště, že?"
"Ano, čeká tě dlouhá cesta domů." Super, pomyslel jsem si unaveně.
   Dorazili jsme na letiště, kde jsem rozdal ještě několik podpisů. Několik polibků.
Dostal jsem se konečně k letadlu. Vznesli jsme se a já jsem si vzpomněl na to, že bych se měl něco dozvědět. "Ty Lauro," řekl jsem. Přišla ke mně. "Něco jsi mi chtěla říct, ale nechtěl jsi mě rozptylovat, ale teď už mě můžeš rozptylovat," usmál jsem se na ni. "Enrique, jde o Annu," začala. Zvrásčilo se mi čelo. Mračil jsem se. Srdce mi začalo tlouct rychleji. Začal jsem se bát. Můj poslední koncert v Evropě, který jsem měl v české republice, v Praze. Je dvacátý srpen. Sakra, Anna nemá ještě termín. Co se stalo? Zdá se jako by mé myšlenky šli pomalu, ale v mé hlavě to všechno bylo rychlé, měl jsem obavy.
   "Co se s ní stalo?" rozklepal se mi hlas.
"V době kdy končilo Why Not Me, mi zabrnkal mobil. Podívala jsem se na display a psal mi Andrés, že ti mám vzkázat, že Annu vezl do porodnice." Vykulil jsem oči. To není možné. Najednou jsem nevěděl, jestli se mám bát nebo nemám. Termín má až za dva týdny.
   "Cože? A je ona i miminko v pořádku?"
"Napsala jsem mu po koncertě. Enrique gratuluji ti k chlapečkovy, váží 2,8kg. Anna je taky v pořádku," usmívala se a udělalo ji to moc velkou radost.
"Jsem táta?" zeptal jsem se poněkud hloupě, ale nemohl jsem tomu uvěřit. Skoro celé těhotenství jsem Annu neviděl. Teď Anna porodila. Je to sen nebo pravda?
   "Ano jsi a budeš dobrým tátou. Já jsem na tebe tak moc pyšná," Laura měla skleněné oči. Utekla ji slza štěstí. Já jsem měl otevřenou pusu dokořán a nemohl jsem stále uvěřit. Měl jsem smíšené pocity. Zavřel jsem oči a promítnul jsem si celý společný život, který jsem měl s Annou. Společné chvíle. Společná rozhodnutí. Teď budeme rozhodovat o nových věcech. Otevřely se mi dveře do něčeho co ještě neznám, ale jsem hrozně rád za to, že to poznám. I když nejsem zrovna připravený, už chci být u Anny a u miminka.
   Zvednul jsem se z křesla. Dal jsem Lauře pusu a šel jsem za Tonym. Ten měl zavřené oči, ale věděl jsem že nespí, kdyby spal, tak by chrápal.
"Tony, nedělej že spíš," řekl jsem.
"Snažím se o to Enrique." Pořád měl ještě zavřené oči.
"Jsem táta, Tony. Mám syna," mluvil jsem ještě pořád omámeně. Tony otevřel oči.
"No už bylo načase. Konečně jsi dokázal, že jsi chlap. Gratuluji ti! Máš kluka jo? A máš už jméno?" zakroutil jsem hlavou a usmíval se. "Ne, já jsem se ještě nevzpamatoval z toho, že jsem otec. Že budu muset mít větší zodpovědnost. Že mám teď rodinu. Já tomu ještě pořád nevěřím. Když mi to Anna řekla, tak jsem tomu nevěřil ještě měsíc. Potom jsem to řekl mamce. Došlo mi, že už to bude všechno jiné. Byl květen já měl narozeniny. Anna už byla docela kulatá. Pořád mi to ještě nestačilo na to, abych si uvědomil, že budu otcem. Potom mě vzala ke gynekologovy, abych viděl jak se pohybuje, slyšel jsem i jeho tlukot srdce. A v tom jsem si uvědomil, že je to všechno pravda. Za dva dny na to jsem jel znovu na turné po Evropě. Anna zamnou přijela a poté odjela. Byla kulatější než jsem si ji zapamatoval. A teď jsem se dozvěděl, že se to už narodilo, já jsem z toho ještě pořád vedle," rozkecal jsem. Dostal jsem ze sebe všechny pocit. Laura už to stihla říct celému letadlu. I pilot se ozval "Gratuluji k chlapečkovy a hodně štěstí a radosti." Ona to dokázala hodně rychle rozkecat. Jako obvykle. Ona je rychlejší než světlo.
   Sednul jsem si zpátky na své místo. Díval jsem se z okna. Byl večer a tak jsem nic moc neviděl. Viděl jsem jenom světlo na křídle letadla. Blikalo. Křídlo se zatřáslo jakmile jsme dostali turbulenci. Leknul jsem se. Už jsem jednou zažil, že jsme museli nouzově přistát, teď by navíc nebylo ani kde přistát. Letěli jsme přímo nad oceánem.
   Další a další otřesy. Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsem se třásl strachy. Kdy jsem viděl svůj život před očima. Teď bych to nechtěl opakovat.
"Enrique, neboj nic to není. Jenom jsme letěli nad bouřkou, ale už z ní budeme venku," uklidňoval mě Fernadno. Nejspíš viděl v mém výrazu obavy.
"Ok… jsem v pohodě, gracias," řekl jsem. Fernando mě poplácal po rameni a odešel hrát karty s ostatními.

New Designe

16. ledna 2011 v 19:52
Tak a máme dokončený designe.... Mockrát musím poděkovat Andrejce. Ona udělal ten krásný designe...
Sweet

Líbí se vám???

U P O Z O R N Ě N Í

11. ledna 2011 v 18:44
PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE TAK DO NEDĚLE SE BUDE PRACOVAT NA DESIGNU!!!!