Uteklo to jako voda (part 1)

22. ledna 2011 v 0:33 | TheNomik |  Enrique a Anna
   Ještě pět minut. Pět krátkých minut mám na to, abych se pořádně rozdýchal a připravil. Za těch pět minut, teď už jenom čtyři minuty, musím se připravit skoro na dva miliony lidí. Znovu budu mít ten úžasný pocit. Znovu se budu moct odvázat a budu volný. Od toho všeho mě dělí už pouhé tři minuty.
   Dívám se na hodiny, které vysí u dveří, kde stojí Fernando. "Tak to? Už jdeš?" zeptal se mě. Usmál jsem se. Sundal jsem si mikinu a šátek. Odkašlal jsem si. "Teď už můžu," řekl jsem a Fernando se otočil. Oba jsme šli nějakou chodbou. Na stole před vstupem na podium byla nějaká voda, tu jsem si vzal. Vedle ní byl mikrofon, který jsem si taky vzal. "Už jsem si myslel, že chceš zpívat na flašku," začal se Fernando smát. "Jasně, to by mě určitě celá hala slyšela," ono to není moc vtipné, ale zasmáli jsme se.
   Už jsem slyšel jak hraje kytara. Tony tomu dával pořádné grády.
"Hey dime a donde vas, y si sabes tu destino, hey donde dejaras tus sueños escondidos…" všichni pokřikují a mávají. Znovu cítím ten úžasný pocit. Ten pocit, který nemám ani v posteli. Tenhle pocit ve mně vyvolají jenom fanoušci. Jenom oni jsou mým zdrojem energie. Teď s mými myšlenkami zacházím až k fyzice, panebože.
"Hey dime a donde vas, y si sabes tu destino." Konec písničky. Všikni se znovu rozkřičeli. Holky piští.
   V dálce vidím velký plakát. WE LOVE YOU ENRIQUE SO MUCH, já vás taky.
"Ahoj Praha! I´m here! I am really here!" začnu, znovu se v hale objevují pokřiky. Světla se nezastaví a jako by na můj povedl blikají. "Thank you so much for coming! So let´s gooooo!" křičím a tohle je znamení pro kapelu, aby začali hrát. "One love one love!" Vyháknul jsem mikrofon ze stojanu a jdu po molu, abych se k fanouškům dostal blíž. "Girl please excuse me if I come on too strong, but tonight is a night we can really let go…" Dívky povykují a povykují, jenom co se na ně usměji, tak vidím v jich očích náhle štěstí. Některé pláčou.
"Singing with me! The way you move on the floor Baby I Like It!" na I Like It navážu hned další skladbu a tou je Tonight.

Utíkám na druhou stranu podia. Podávám ruku fanouškům. Chtějí mne stáhnou sebou. Blesky od fotoaparátu jdou ze všech stran. "But tonight Im loving you!" Běžím na další stranu podia. Jsem jako urvaný z řetězů. "Ok fans, I have to say… pšt, quietly please, prosim, por favor, thank you, pšššt!" Jsou k nezastavení. "I want say, dekuji vam, cesky moc neumim, ne moc, ale vubec. So I want one girl." Jdu po podiu a rozhlížím se po jakékoliv holce. Zastavím se u hnědovlasé holky. "you, ty" řeknu a ukážu na ní prstem. Bodyguardi ji pomůžou na podium. Skočí mi po krku a dá mi pusu na krk. Měří asi 160 cm a řekl bych že bude vážit maximálně 45kg.
   "I love you," řekla mi do ouška. Usmál jsem se. "What´s your name?" zeptal jsem se hned jak mě pustila. "Kristina" Řekla s třepotajícím hlasem. "Oh, really nice name. So, what is your favorite song?" tohle jsem potřeboval vědět. "I love every songs about you," vím co tím chtěla říct. "Ok." Zamával jsem na kapelu, aby začali hrát. Vzdálil jsem se od dívky. Bylo na ní poznat, že tuhle skladbu má hodně ráda. Oči se ji rozzářili. Nebylo to Hero ani You are my numer 1 nebo Experencia Religiosa. Bylo to Why Not Me.
   "Why oh why tell me why not me?" zpívá společně semnou.
   Po téhle skladně si mě zavolala k sobě Laura.
"Co se děje?" Zároveň jsem se taky napil.
"Dostala jsem zprávu, ale nevím jestli ti ji mám říct nebo to bude lepší až po koncertě," v hlase jsem cítil Lauřinu radost. Usmívala se a byla nějaká šťastná. Došlo mi, že to asi nebude nic závažného.
"Víš co, jak moc je to vážné? Je to akutní případ?" Slyšel jsem Tonyho nervozitu. Hrál zase jako zběsilí. Jako by mi říkal, že už bych měl rozhovor ukončit.
"Je to něco úžasného. Ale myslím, že tě rozptylovat nebudu, takže to necháme až po koncertu." Za tohle bych ji rád zabil.
   "I´m sorry for waiting… now," přesunul jsem se na sedačku. Všichni byli nachystáni jako bych dal povel pozor! Laura si už taky sedla. Začala hrát hudba na Dile Que.
   Zbytek koncertu utíkal docela rychle. Všechno bylo podle plánu až na to, že jsem u Heartbeat zapomněl zpívat, ale jinak bylo všechno tak jak mělo.
   Vyšel jsem ven. Foukal docela studený vítr, ale i přes to bylo teplo. I když teď je v Miami tak kolem 30°C a tady je tak 22°C ale i tak mi bylo příjemně. Zapomněl jsem na to, že mi měla Laura něco sdělit.
   Přiběhla ke mně Kristina, ta fanynka, kterou jsem měl na podiu. "Enrique, thank you so much for song Why Not Me," děkovala mi. "No problem, I thank you," dal jsem ji pusu na líčko a nasednul jsem do auta. Stáhnul jsem okno "Bye, next time I cant wait for next meet. See you, bye." Rozloučili jsem se. Spolu s ní tam byla další holka a další a další.
   "Tak co, jaký máš pocit?" zeptal se mě Fernando.
"Vždyť víš," odpověděl jsem. "Už jedeme na letiště, že?"
"Ano, čeká tě dlouhá cesta domů." Super, pomyslel jsem si unaveně.
   Dorazili jsme na letiště, kde jsem rozdal ještě několik podpisů. Několik polibků.
Dostal jsem se konečně k letadlu. Vznesli jsme se a já jsem si vzpomněl na to, že bych se měl něco dozvědět. "Ty Lauro," řekl jsem. Přišla ke mně. "Něco jsi mi chtěla říct, ale nechtěl jsi mě rozptylovat, ale teď už mě můžeš rozptylovat," usmál jsem se na ni. "Enrique, jde o Annu," začala. Zvrásčilo se mi čelo. Mračil jsem se. Srdce mi začalo tlouct rychleji. Začal jsem se bát. Můj poslední koncert v Evropě, který jsem měl v české republice, v Praze. Je dvacátý srpen. Sakra, Anna nemá ještě termín. Co se stalo? Zdá se jako by mé myšlenky šli pomalu, ale v mé hlavě to všechno bylo rychlé, měl jsem obavy.
   "Co se s ní stalo?" rozklepal se mi hlas.
"V době kdy končilo Why Not Me, mi zabrnkal mobil. Podívala jsem se na display a psal mi Andrés, že ti mám vzkázat, že Annu vezl do porodnice." Vykulil jsem oči. To není možné. Najednou jsem nevěděl, jestli se mám bát nebo nemám. Termín má až za dva týdny.
   "Cože? A je ona i miminko v pořádku?"
"Napsala jsem mu po koncertě. Enrique gratuluji ti k chlapečkovy, váží 2,8kg. Anna je taky v pořádku," usmívala se a udělalo ji to moc velkou radost.
"Jsem táta?" zeptal jsem se poněkud hloupě, ale nemohl jsem tomu uvěřit. Skoro celé těhotenství jsem Annu neviděl. Teď Anna porodila. Je to sen nebo pravda?
   "Ano jsi a budeš dobrým tátou. Já jsem na tebe tak moc pyšná," Laura měla skleněné oči. Utekla ji slza štěstí. Já jsem měl otevřenou pusu dokořán a nemohl jsem stále uvěřit. Měl jsem smíšené pocity. Zavřel jsem oči a promítnul jsem si celý společný život, který jsem měl s Annou. Společné chvíle. Společná rozhodnutí. Teď budeme rozhodovat o nových věcech. Otevřely se mi dveře do něčeho co ještě neznám, ale jsem hrozně rád za to, že to poznám. I když nejsem zrovna připravený, už chci být u Anny a u miminka.
   Zvednul jsem se z křesla. Dal jsem Lauře pusu a šel jsem za Tonym. Ten měl zavřené oči, ale věděl jsem že nespí, kdyby spal, tak by chrápal.
"Tony, nedělej že spíš," řekl jsem.
"Snažím se o to Enrique." Pořád měl ještě zavřené oči.
"Jsem táta, Tony. Mám syna," mluvil jsem ještě pořád omámeně. Tony otevřel oči.
"No už bylo načase. Konečně jsi dokázal, že jsi chlap. Gratuluji ti! Máš kluka jo? A máš už jméno?" zakroutil jsem hlavou a usmíval se. "Ne, já jsem se ještě nevzpamatoval z toho, že jsem otec. Že budu muset mít větší zodpovědnost. Že mám teď rodinu. Já tomu ještě pořád nevěřím. Když mi to Anna řekla, tak jsem tomu nevěřil ještě měsíc. Potom jsem to řekl mamce. Došlo mi, že už to bude všechno jiné. Byl květen já měl narozeniny. Anna už byla docela kulatá. Pořád mi to ještě nestačilo na to, abych si uvědomil, že budu otcem. Potom mě vzala ke gynekologovy, abych viděl jak se pohybuje, slyšel jsem i jeho tlukot srdce. A v tom jsem si uvědomil, že je to všechno pravda. Za dva dny na to jsem jel znovu na turné po Evropě. Anna zamnou přijela a poté odjela. Byla kulatější než jsem si ji zapamatoval. A teď jsem se dozvěděl, že se to už narodilo, já jsem z toho ještě pořád vedle," rozkecal jsem. Dostal jsem ze sebe všechny pocit. Laura už to stihla říct celému letadlu. I pilot se ozval "Gratuluji k chlapečkovy a hodně štěstí a radosti." Ona to dokázala hodně rychle rozkecat. Jako obvykle. Ona je rychlejší než světlo.
   Sednul jsem si zpátky na své místo. Díval jsem se z okna. Byl večer a tak jsem nic moc neviděl. Viděl jsem jenom světlo na křídle letadla. Blikalo. Křídlo se zatřáslo jakmile jsme dostali turbulenci. Leknul jsem se. Už jsem jednou zažil, že jsme museli nouzově přistát, teď by navíc nebylo ani kde přistát. Letěli jsme přímo nad oceánem.
   Další a další otřesy. Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsem se třásl strachy. Kdy jsem viděl svůj život před očima. Teď bych to nechtěl opakovat.
"Enrique, neboj nic to není. Jenom jsme letěli nad bouřkou, ale už z ní budeme venku," uklidňoval mě Fernadno. Nejspíš viděl v mém výrazu obavy.
"Ok… jsem v pohodě, gracias," řekl jsem. Fernando mě poplácal po rameni a odešel hrát karty s ostatními.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama