Uteklo to jako voda (part 2)

22. ledna 2011 v 0:39 | TheNomik |  Enrique a Anna
Usnul jsem. Vzbudil jsem se až když jsme přistávali.
   Hned po příletu jsem nasednul do auta a odjel do porodnice, kde Anna byla. Jel jsem docela rychle, ale bezpečně. Vedle mě seděl Fernando. Zamnou seděla Laura a vedle ní Tony.
Přijeli jsme k nemocnici. Naštěstí tam nestálo moc aut a tak jsem našel místo, kde jsem mohl zaparkovat. Vystoupili jsme z auta a šli jsme všichni dovnitř.
   Na informacích jsem se musel zeptat kam mám jít. Nemocnice v Miami jsou velké a lehko se tam ztratíte. Pokaždé když jsem tady šel, tak jsem zabloudil. Kolikrát jsem došel k operačním sálům, i když jsem chtěl jít na záchod.
   "Prosím vás jak se dostanu k, prostě…." ztratil jsem přehled o tom, co jsem vlastně chtěl. Nevěděl jsem jak to msto mám pojmenovat.
   "Co by jste pane chtěl? Pohotovost?" řekla mi sestřička. Byla maličká a měl jsem obavy o to, že se ji zlomí krk.
   "Ne, moje partnerka porodila a já nevím kam mám jít,"
"Kde leží Anna Kourníková?" pomohl mi Tony.
"Hned to zjistím, moment prosím." Sestřička zvedla telefon a někam volala. Vedle mě se objevil nějaký doktor.
   "Dobrý den, pojďte zamnou. Anna leží na pokoji číslo sedm," řekl mi. Sedm. Ta sedmička mě pronásleduje už od dětství.
   Všichni jsme ho následovali. "Máte krásného a zdravého syna," říkal mi cestou.
Jeli jsme výtahem do 8.patra. Šli jsme dlouhou chodbou skoro až na konec. Otevřel jsem dveře Anna mluvila s nějakou dívkou. "Ahoj," pozdravil jsem ji a vešel dovnitř.
"Ahoj," pozdravila mě unaveně.
"Co pak tě tak unavilo?" zažertoval jsem. Anna se usmívala, což bylo moc dobré znamení.
"Hádej, můžeš za to ty. Ale miluji tě."
"Dostala jsi to co jsi chtěla, taky tě miluji." Dal jsem ji pusu na čelo.
   Sednul jsem si na židli, chvíli jsme mluvili, ale potom Anna usnula. Tony a spol. se mezitím vytratili.
   Do místnosti vešla nějaká holka. Byla oblečená v sesterském oblečku a v ruce držela dítě. Anna byla v nadstandardním pokoji, takže tam byla sama. To dítě bylo moje dítě.
   "Mockrát vám gratuluji a chci zároveň poděkovat za koncert," řekla mi tiše, aby neprobudila miminko, ale ani Annu.
"Děkuji. A děkovat za koncert nemusíš," řekl jsem.
Do náruče mi dala miminko. Byl to neuvěřitelný pocit. Najednou jsem si připadal dospělejší ani nevím proč. Byl to krásný pocit. V ten moment jsem nemohl pochopit proč jsem děti mít předtím nechtěl. Přišlo mi jako bych byl Anně teď blíž než předtím. I když si dobře uvědomuji, že to teď nebude vůbec lehké, tak se na to i docela těším.
   Dál jsem ho držel v náruči a představoval si jaké to teď všechno bude. Jak se bude vlastně jmenovat? Vždyť nemáme ani jméno. O tom jsem také přemýšlel. Jméno. Jméno. Určitě nechci ruské jméno jako Sergej nebo Naděžda. Na španělské jméno Anna přistoupí. Když bude mezinárodní bude to lepší. Vždyť je to vlastně jedno. Bude se jmenovat Enrique Miguel Iglesias Kournik. Ne to byl vtip.
   "Ahoj," do místnosti vešla nějaká holka. Tahle nebyla vůbec oblečená jako sestřička.
"Ahoj, známe se? Jdeš za Annou?" zeptal jsem se. Nikdy jsem tu holku neviděl. Bylo ji asi 15 nebo 16, možná 17. Víc určitě ne. Moje sestra má 38 a určitě bych ji poznal. Anna sestru nemá. Moje ani Annina sestřenka to nebude.
   "Ty mě ne, ale já tebe moc dobře," usmála se. A hned na to pokračovala "Jsem Andrea a jsem tvá fanynka. Jsem v Miami na dovolené. Dozvěděla jsem se o tom, že tady Anna leží a že porodila. Musela jsem přijít nezlob se. Vím, že mě teď asi nerad vidíš, tak promiň," řekla mi. Lehce jsem se zasmál. "Tak ahoj, klidně tady můžeš být…" zamyslel jsem se. "Jak že se to jmenuješ?" Znovu se usmála. "Andrea." Teď jsem se usmál já. "Andrés, Andrés Enrique Iglesias Kournik. Jak to zní?" Vykulila oči. "Chceš ho pojmenovat po mě?" divila se. Přikývnul jsem na souhlas. "Ale až po domluvě s Annou," dodal jsem zpětně.
Oba jsme si sedli a nechal jsem Andreu aby si malého prohlédla. Chtěla si mě i malého vyfotit. Po domluvě, že fotku nikde nebude zveřejňovat si mě nakonec vyfotila.
   "Enrique?" Anna se vzbudila.
"Ano?"
"Jak dlouho jsem spala?" zeptala se mě. "Ahoj," řekla hned na to, když si všimla Andreii.
"Asi půl hodiny. Anno už jsem vymyslel jméno," musel jsem se hned pochlubit.
"Jaké ty koumáku?" Anna vypadla už mnohem lépe než když jsem přišel.
"Andrés Enrique Iglesias Kournik." Anna vykulila oči. "Bude žít s tak dlouhým jménem?" zeptala se mě s úsměvem. "Já ho mám asi kratší, že?" Andrea se u toho pobavila. Nejdřív mi to nedošlo, ale poté jsem si vzpomněl, že ona určitě sledovala nějaké rozhovory a o mém mužství asi ví dost, co se týče informací, které jsem podal.
"No, máš," řekla Anna a zasmála se společně s Andreou.
"Bezva, to není vtipné. Stejně tak či tak bude jenom Andrés Iglesias, a jestli se ti to nelíbí, tak si chuchni," řekl jsem důrazněji i když s úsměvem.
"Líbí, mám ho v seznamu jmen, které by šli."
"Nebudu vás už rušit. Enrique moc ráda jsem tě poznala i osobně, ještě jednou gratuluji k miminku." Andrea se zvedla ze židle a dala se na odchod. "Nemusíš odcházet, klidně tady zůstaň. Myslím, že je jméno vyřešené. Přišel na něj nějakým způsobem, který se mu asi líbí, tak teď mu ho nerozmluvím," řekla Anna, aby Andrea neodešla.
"Ne, je to váš velký den. Nebudu vás rušit, třeba se ještě někdy uvidíme," řekl Andrea.
"Dám ti moje telefonní číslo, můžeš mi zavolat a někde se sejdeme. Pokud by Anna něco uvařila, tak tě pozvu i k nám, ale to ti slíbit nemůžu." Andrea se usmála a její očička se rozzářila.
"Moc ráda, děkuji."
"Tak tady je moje číslo," podal jsem ji papírek s mým číslem.
"Mějte se pěkně." Andrea odešla a já jsem s Annou a malým zůstal v pokoji.
   Utekli už dva týdny. Za ty dva týdny jsem se moc nevyspal. Večer jsem musel několikrát vstávat k Andrému. Teď po dvou týdnech přišla noc, kdy konečně spinkal celou noc. Já jsem měl pocit, že tu noc jsem umřel.
   Dva týdny utekli jako voda. Dneska je sobota, mám se sejít s mou fanynkou Andreou, která se stala mojí poradkyní co se týče mojí internetové stránce. Sice jsem ji ty dva týdny neviděl, ale psali jsme si a často mi musela na stránkách něco upravovat. Dala mi několik adres kde se můžu podívat na její weby. Musím uznat, že ona má v tomhle talent. Taky jsem zjistil, že se jí dá věřit. Anně slíbila nějakou věc a hned na druhý den to Anna dostala. Mě slíbila, že fotku s miminkem nezveřejní a taky se to dodržela.
   Tak za nedlouho má přijít. Sedím na gauči koukám na fotbal. Madrid prohrává 1:0 proti Moskvě. Ale kluci jsou v Madridu šikovní, takže to určitě vyhrajeme. I když je fakt, že do konce zápasu zbývá už jenom deset minut. Ale když si vzpomenu na mistrovství světa, tak tomu věřím, že to kluci dokážou.
   O patnáct minut později zazvonil zvonek. Madrid vyhrál na Moskvou 2:1. Jako bych si to nemyslel. Byl to napínavý zápas, muselo se prodlužovat a hrálo se nakonec i na penalty.
   "Ahoj," pozdravil jsem Andreu, hned jak přišel k bránce, abych ji mohl otevřít.
"Ahoj, moc ráda tě zase vidím," usmívala se na mě.
   Usadila se na gauči, přepnul jsem ze sportu na MTV. Anna nachystala nějaké občerstvení. Dobře jsme se všichni bavili.
   "Moje cesta do Miami byla strašná. 12 hodin v letadle. A potom jet ještě autobusem do hotelu. Celé dva dny jsem proležela na pokoji, byla jsem hotová," začala vyprávět Andrea svůj příběh s cestováním. "Konečně jsem vylezla na balkón. Sluníčko svítilo a mi bylo vedro. Nechtěla jsem jít na pláž, ale hledat tě," tomu jsem se musel zasmát. "Ty jsi mě hledala? Místo toho aby sis užívala, tak jsi vyslala misi Hledám Iglesiase? To je od tebe pěkné." Andrea se zasmála. "Jo mise Pozor Hledám Iglesiase. No a když jsem konečně našla cestu tady na Palm Island a našla dům, tak jsem zahládla sanitku a najednou ve mně zatlo. Naštěstí šlo o Anno." Nastalo ticho. Andrea přemýšlela o tom co to vlastně řekla. Já jsem se držel, abych se nezačal smát. Anna vypadala, že ten smích v sobě už neudrží. Začal jsem se smát. Začala se smát i Anna a Andrea dostala výbuch. "Já jsem to tak nemyslela," řekla, ale nebylo jí moc dobře rozumět. "To nic, já chápu," řekla Anna. "No a potom jsem viděla, jak Annu odváželi. Rychle jsem musela sehnat adresu, do které porodnice ji vezou. Našla jsem nemocnici. A sedla jsem si tam na lavičku. Čekala jsem až uvidím, že půjdeš," Andrea se napila.
   V napětí jsem čekal, jak to bude pokračovat. Když Andrea něco vyprávěla, tak to bylo vždycky napínavé jako moje trenky. Nebo když se sprchuji a někdo čeká, že konečně už vylezu. Ale já se dál sprchuji a marně se ho snažím odradit tím, jak svou hygienu prodlužuji.
   Položila skleničku na stůl, utřela si pusu, polka a pokračovala ve vyprávění. "Potom jsem viděla jak kráčíš vedle Fernanda a za tebou je skoro celý tým. Vešli jste dovnitř a tajně jsem poslouchala jestli někdo neřekne číslo pokoje. Cože se stalo. Počkala jsem chvilku až se ztratíte a potom jsem se vydala na cestu po nemocnici. Cestou jsem se ztratila," v tom jsem ji přerušil. "Proč jsi nešla hned za námi? Ono v nemocnicích v Miami nemají žádné super navigátory a GPS nepomůže ani kdyby ses na místě pokakala. To si zapamatuj," Andrea se usmála a Anna mě lehce praštila do ramene. "Ty jsi osel, proč když něco řekneš, tak se ti musím smát?" zeptala se mě. "Díky tomu mě miluješ, ne?" Anna se usmála a zakroutila hlavou. "No počkejte to bude ještě zajímavé," řekla Andrea důrazně. Potom už jsem ani nedýchal. "Šla jsem na výtah, zmáčkla jsem číslo na porodnickou ambulanci nebo co to bylo. Vylezla jsem z výtahu. Dala jsem se doprava přesně podle šipek. Jenomže mě viděla sestřička a tak jsem ji musela říct, že hledám pokoj kde leží Anna Koutníkova, a ona mi řekla, že taková tady není. Nakonec jsem zjistila, že jsem se dostala skoro až na druhý konec celého oddělení porodnice. Takže jsem znovu vlezla do výtahu, jela do přízemí. Na informacích jsem se zeptala kam mám jít. A šla jsem. Výtahem jsem vyjela do správného poschodí. Sestřičky, která byla na sesterně jsem se zeptala, kde Anna leží a ona mi chtěla říct, že teď za ní nemůžu, že je tam její přítel. Poděkovala jsem, ale musela jsem říct, že jsem Annina nevlastní sestra. Nakonec mi řekla, že je to pokoj číslo 7. A v tom jsem si vzpomněla na tvé album Seven a začala jsem si zpívat. A tak jsem se dopracovala až k tobě," Andrea dokončila své vyprávění. Udělala všechno proto, aby mě viděla. Úžasné. Neuvěřitelné. Ona je celkově neuvěřitelná.

   Čas rychle běžel. Celé setkání s ní uteklo jako voda. Ani jsem nechtěl, aby skončilo. Nasmáli jsme se. Vzpomínali jsme na mou hudbu. Andrea mi říkala své názory. Bavili jsem se o ní. Co by chtěla dělat až bude dospělá. Anna si odešla lehnou kolem jedenácté hodiny. Já a Andrea jsme vydrželi sedět až do půl čtvrté. Andrea u nás přespala. Ráno jsem ji odvezl na letiště a ona odjela domů. Slíbil jsem ji, že se ji určitě ozvu a někdy ji pozvu na prázdniny k nám. Ona mi slíbila, že mě taky určitě ráda pozve.
   Scházeli jsem se každý rok. Jezdila k nám kdykoliv měla víc času.
   Je to už pět let co jsem Andreu poznal. Andrés vyrostl, Anna mě pořád miluje. Zvláštní, ale je to tak, naše láska je asi věčná.
   Před půl rokem se mi narodila dcera Enriqueta, za kmotřičku ji šla Andrea, kterou jsem zaměstnal u mě v týmu. Pracuje na mých oficiálních stránkách. Teď budu vydat své další album. Je na něm skladba, která je speciálně pro Andreu. Na albu vyprávím svůj život. Jak jsem poznal Annu, jak se mi narodil syn Andrés, o dceři Enriquetě. O mém otci a matce, mých sourozencích, nejlepších kamarádech. Vyprávím o netradičním setkání s Andreou, která se stala mou věrnou kamarádkou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Simique Simique | 2. března 2012 v 19:57 | Reagovat

jo taky bych k Enrimu chtěla jezdit na prázdniny!!!!!! Miluji ho!!!!!!=* =*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama