Únor 2011

Osud (part 2)

17. února 2011 v 12:09 | TheNomik |  Ostatní
Postavil se a šel nastartoval loď. Já jsem schovalo do podpalubí všechno co by mohlo zmoknout. Při tom, když řídil loď, tak jsem mu pomáhala se obléct. U toho se strašně smál.
   Začalo pršet a vlny se zvětšili. Měla jsem vážné obavy, ale Enrique vypadal, že je v klidu. Věřila jsem, že je zkušený námořník. Věřila jsem mu.
   Konečně jsme se blížili k přístavu. Déšť byl čím dál tím víc silnější. Moje šaty byli promočené, jako bych se v nich koupala. Enrique byl taky pořádně promočený až na kost.
   Zaparkoval loď zpátky na místo.
"Doufám, že z toho neonemocníme, to se nějak nevydařilo, promiň," omlouval se za počasí.
"Ale prosím tě. Mě se to moc líbilo. Byl to nejkrásnější den v mém životě. I ten déšť má své kouzlo." Znovu mě políbil.
    Natáhnul plachtu po celé lodi. Loď vypadala, že je dobře přikotvená a uzamčena. Běželi jsme k jeho autu. Rychle vytahoval klíčky od auta z jeho promočené kapsy. Déšť ne déšť, ale znovu se zachoval jako gentleman a otevřel mi dveře od auta. Nastoupil si taky. Ze zadní sedačky mi podal ručník. Utřela jsem si pusu. Jelikož ručník byl bílý, tak jsem ho zašpinila od svého make-upu.
"Fajn, chtěl jsem se taky utřít, ale namalovaný být nechci," řekl s úsměvem.
"Promiň," omluvila jsem se mu. "Vyperu to." Mávnul nad tím rukou a nastartoval auto. Pěkně nám zatopil, aby nebyla zima.
   Doma jsem nám udělala čaj a společně jsme se dívali na televizi.
"Chci ti poděkovat za ten krásný den."
"Nemusíš mi děkovat. Já děkuji tobě Candy." A bylo to tady znovu. Další polibek, další silný tlukot mého srdce.
    Když jsem se ráno probudila, Enrique ještě spal. Sešla jsem dolů po schodech do kuchyně. V ledničce jako obvykle nic moc nebylo. Co bych mu tak měla udělat k jídlu? Přemýšlela jsem.
V tom se kolem mě ovinuli ruce. Prvně jsem se lekla, ale potom mi došlo, že je to on.
"Dobré ráno vílo," řekl.
"Dobré ráno."
Posadil si mě na kuchyňskou linku. "Co to tady vymýšlíš?" zeptal se mě.
"Co ti má udělat k jídlu." Zasmál se.
"Ty jsi moje jídlo." Otevřela jsem pusu dokořán. "To si myslíš ty. Dostaneš paštiku a rohlík," řekla jsem důrazně. Dal mi pusu a odkráčel do obýváku. Já jsem mezitím připravila snídani.
   Přisedla jsem si k němu a podala jsem mu talíř. "Jeden?" řekl s tak tenkým hláskem, že to neznělo ani jako on. "Myslíš si, že jsem pidi žena? Já jsem mega chlap." Začala jsem se smát. Dostala jsem skoro až záchvat smíchu. "Udělám ti potom ještě další."
   Po snídani musel jít Enrique do nahrávacího studia. Chtěla jsem jít s ním, i když tam nikoho nepouštěl, tak mě nakonec vzal.
   Začal zpívat. "Dile que me." V tom se zastavil a vylezl zamnout. "Miluji tě," řekl a upřel na mě jeho krásné hnědé očka. Skoro jsem ani nedýchala, když jsem slyšela ty dva slovo. "Já tebe taky," řekla jsem. Políbil mě. "Měl bych se vrátit do práce," řekl pomalu. Přikývla jsem a nechala jsem ho, aby dál nahrával. Do nahrávání vložil teď víc citů než předtím. Dal mi do ruky text, abych si to přečetla, dal mi k tomu i překlad, abych věděla o čem zpívá. Španělsky docela umím, ale to víte, občas mi to slovíčko vynechá a nevím vůbec nic. Nechápu to.
   Text jsem si četla a poslouchala jsem ho jak zpívá. Začátek byl stejný, ale potom to co jsem měla na papíře bylo úplně jiné než to co zpíval. I sám Fernando kulil oči, takže jsem nebyla jediná, kdo dostal do rukou špatný text. Zpíval o tom, že se nebojí mě milovat, že na mě nemůže zapomenou, že žije jenom pro dny semnou.
   Enrique vylezl ven. "Napsal jsi to jinak," řekl mu Fernando. "Ano, ale teď jsem to cítil jinak a cítil jsem to správně. Prostě je to pravda," řekl a poté ještě dodal. "Christino, tohle je písnička napsaná a zpívaná jedině pro tebe." Tohle bylo na mě už poněkud hodně. Zastavil se mi dech už definitivně. Nedokázala jsem se nadechnout. Právě mi nahrál píseň, kterou budou znát miliony lidí. Ale je jenom pro mě? Tohle je neuvěřitelné. Všechno je neuvěřitelné.
   Vyskočila jsem ze židle, na které jsem seděla a skočila jsem mu kolem krku. Bylo to mé děkuji a on to pochopil. Ještě jednou do ouška mi pošeptal že mě miluje.
   I kdybych nenáviděla styl, který dělá, i kdybych nenáviděla španělské kytary a ta písnička by nestávala vlastně vůbec za nic, tak bych si tu písničku pouštěla pořád dokola. Jenomže já miluji styl, který dělá, miluji melodii, kterou vydávají španělské kytary, když on na ně hraje, miluji španělské chlapy jako je Enrique. Líbí se mi melodie téhle skladby, líbí se mi text této skladby. Líbí se mi chlap, který to zpívá. Miluji toho chlapa, který to složil a nazpíval. Prostě ho miluji a nikdy ho nechci ztratit. Je pro mě všechno na světě.
   Enrique přidával do krbu dřevo, aby oheň neuhasl. Donesla jsem španělskou kytaru. "Chci si s tebou zazpívat, jako tenkrát." Vzal do ruky kytaru. Sednul si s ní na židli. Já jsem se přesunula ke klavíru. Začal hrát na kytaru. "Let me be your hero." Při Would you tremble
if I touched your lips? Jsem se přidala s doprovodem klavíru. U refrénu jsme zpívali spolu. Vrátila jsem se do vzpomínek. Na čas, kdy jsem s ním tohle zpívávala a byla jsem s ním tolik šťastná. Potom mě opustil a já jsem už hrála Hero jenom sama. Občas se objevil a znovu jsme si zazpívali. Teď když jsme to zpívali a hráli, tak jsem se cítila jako kdysi dávno.
   Oheň v krbu praskal. Přišlo mi jako by mě nehřál oheň, ale zahřívala mě láska, jako na lodi, když pršelo. "Christino, napsal jsem díky tobě víc skladeb než si myslíš. Pořád jsem na tebe myslel, pořád jsi byla mým zdrojem inspirace a fantazie. Nemůžu uvěřit tomu, že teď jsi tady semnou a já tě mám konečně na dosah ruky. Konečně tě můžu políbit a být si vědom, že jsem tvůj a ty jsi moje. Cítím to tady," ukázal na své srdce. Přistoupila jsem k němu blíž a znovu jsem se sním začala líbat. "Miluji tě Enrique a jsem teď šťastná. Vím, že to nebude pořád takové jako naše dva dny, kdy jsem tě poznala po pracovní stránce i na rande, ale vím, že tě mám v srdci." Objal mě. Cítila jsem teplo.Vášeň, něžnost, touha, láska, štěstí. Všechno jsem teď cítila. Úplně všechno. Všechno krásné co člověk může cítit. Cítila jsem to znovu a znovu. Vždy jenom v jeho přítomnosti. Vždy jenom, když byl semnou.
   V obavách sedím na záchodě a čekám až mi těhotenský test ukáže jestli jsem v tom nebo ne. Po minutě se mi ukazují dvě čárky. Opravdu jsem těhotná. Z mého oka ukápne slza. Je to slza štěstí. Když se dívám na ten test, tak si vzpomínám na naší první noc. Na naše zážitky, které během toho měsíce jsme prožili. Navštívili jsme kino, několik restaurací. Byli jsme spolu v Paříži a Madridu.Ukázal mi místa, kam chodil, když byl malý. Ukázal mi dům, který má jeho matka v Madridu. Seznámila jsem se s jeho rodinou, tak jako on s tou mou. Byli jsme spolu v Disneylandu. Dívali jsme se spolu na fotbal, kterému jsem skoro vůbec nerozuměla, ale věděla jsem že mám fandit Realu Madrid.
   Sedím na pohovce a přemýšlím. Náhle mě napadá toho tolik. Jenom jediné na co nemůžu přijít je to jak mu to mám říct. Nemůžu na něj vybafnout, že jsem v tom. Jak to mám udělat, aby to bylo co nejromantičtější a nejkrásnější? Tohle oznamovat bude poprvé jenom jednou. Takže by jsem to měla nějak připravit. Nechci ho vyděsit. Chci, aby byl šťastný a byl rád. Tohle bude náročný úkol. Bude to víc náročné než si vůbec umím představit.
   Měl by se vrátit z New Yorku. Bylo kolem sedmnácté hodiny, měl přijet kolem devatenácté. Takže jsem na vymýšlení plánu měla dvě hodiny. Napadlo mě, že bych mu mohla dát ten test. Ale to mi přišlo hloupé. Jediné v čem jsem si byla jistá bylo, že mu udělám večeři. Začala jsem proto chystat věci na stůl a začala jsem vařit jídlo. Mezitím jsem přemýšlela jak to udělám. Najednou mě to napadlo. Koupím dětské botičky a dám mu je do krabičky. Musela jsem zavolat kamarádce, aby mi pohlídala jídlo. Já jsem mezitím zajela do obchodu, abych koupila dětské botičky a krabičku. Nechala jsem si to v obchodě zabalit. A jela jsem rychle zpátky. Kamarádce jsem nic neřekla i když po mě chtěla vysvětlení, ale řekla jsem ji, že ji to potom určitě řeknu a všechno vysvětlím.
   Zazvonil zvonek. Byl to Enrique. Přivítali jsme se.
"Jaký jsi měl let?" zeptala jsem se.
"Dobrý, děkuji. Ty jsi nám přichystala večeři?" zeptal se, když viděl připravený stůl.
"Ano, doufám, že ti to bude chutnat." Naservírovala jsem mu to. Uprostřed stolu byl balíček. Všimnul si ho, když se natahoval pro sůl.
"Ty jsi mi koupila dáreček?" zeptal se.
"Ano, budu ráda, když se na něj podíváš."
   V napětí jsem čekala, jak bude reagovat. Otevřel krabičku. Zvrásčilo se mu obočí. "Ty…" řekl. Dál, ale už nepokračoval. Z krabičky vytáhnul botičky. "Chceš mi tím říct…?" jeho věta byla rozdělená. Pořád jsem v napětí čekala jako malé dítě, které čeká až se otevře kinder vajíčko. "Tak jo. Ještě jednou." Tahle věta už byla celá a čistá. "Těmi botičkami mi říkáš, že…" znovu se odmlčel. Připadalo mi jako by to slovo ani nechtěl říct. Nechtěla jsem ho už dál trápit, tak jsem to řekla za něj. "Ano, Enrique, tím ti chci říct, že jsem těhotná." Otevřel pusu dokořán. Chvíli jsem si myslela, že opravdu přestal dýchat. Jeho čokoládová pokožka se změnila na bílou jako by byl Rus místo Španěla.
   Vstal a šel ke mně. Celou tu cestu, kterou absolvoval, jsem tajila svůj dech. Svíralo mě to všude. Kleknul si vedle mě. Skoro mi to připadalo jako by mě žádal o ruku. "Osud," řekl tiše. "Miluji tě a ty to víš. Chodíme spolu krátce na to, abychom měli dítě. Ale já vím, že náš vztah… Christino patříme k sobě. Zatím nevím co cítím s tvou správou. Mám v tom zmatek, ale vím, že chci být s tebou do konce mého života." Vydechla jsem. Objali jsme se a mě se náhle ulevilo. Byla jsem šťastná za to jak to vzal. Bála jsem se reakce, že řekne, že tohle opravdu nechce,
že bych měla jít na potrat. Naštěstí řekl slova, které cítil. A to mi dalo naději, že já a on můžeme být šťastní a zvládnou spolu všechno.
   Nikdy jsem na osud nevěřila. Ale když si to všechno shrnu. Můj celý život, tak je jasné, že můj osud byl vychovat s Enriquem dítě. Dítě, které se nám narodilo a dali jsme mu jméno Daniel Enrique Iglesias Aguilero. Byl osud, že mi zavoval, všechno co se stalo byl prostě náš osud. Kdybychom se tenkrát nerozešli, tak by jsme pravděpodobně neměli syna a nejspíš bychom ani nebyli spolu. Protože za těch jedenáct let jsme oba dospěli. Dozráli jsem. Teď když se mě někdo zeptá na to jestli věřím na osud, tak už budu znát odpověď. Ano, na osud věřím. A jenom tak mimochodem. Složila jsem skladbu, kterou jsem věnovala svému synovy a zároveň i svému úžasnému muži. Písnička se jmenuje All I Need. Tou to písničkou ty moje dva chlapy uspávám.

Jestli by si někdo chtěl pustit písničku All I Need, tak vám dávám dokaz ZDE :o)

Osud (part 1)

17. února 2011 v 1:18 | TheNomik |  Ostatní
   Sedím na své pohovce v obývacím pokoji. Přemýšlím. Potřebuji složit nějakou úžasnou skladbu. Alespoň malý kousek, ale nenapadá mě vůbec nic. Možná bych měla udělat to co Enrique. Ten pracoval s tolika lidmi. Každý singl, který vydá je hit. No jo Enrique. Na něj nikdy nezapomenu. Jeho sladké rty, krásné oči. Pamatuji si i na jeho vtípky, i na to jak jsme spolu hráli a zpívali. Nejkrásnější bylo, když jsme spolu zpívali jeho Hero. Já hrála na klavír, on na kytaru, společně jsme se pustili do zasněného zpívání a hraní. Na takové chvíle nikdy nezapomenu. Bylo mi s ním tak krásně. Bože ani nevíš jak bych to chtěla vrátit. Od té doby, co jsem s ním přestala chodit jsme se viděli jenom třikrát. V mém srdci si tenkrát vytvořil své místo, které tam zůstalo dodnes. Cítím, že se to místo zmenšilo. Nikdy ale nezapomenu na to co jsem s ním prožila. Naučil mě tolik. Jenomže to všechno bylo před jedenácti lety. Určitě už na mě zapomněl a ani neví, že nějaká Christina Aguilera žije. Našel svou krásku, své místo. I když bych moc…
   Z mého zasněně zamilovaného přemýšlení mě vyrušil telefon. "Ano?" na displayi bylo neznámé číslo. Na druhém konci se ozval jenom šum, ale nikoho jsem neslyšela. "Halo!" řekla jsem. Pořád ještě nic. Najednou se ozvalo nějaké prásknutí a potom už jsem slyšela jenom tů tů tů. Řekla bych, že se nějaké pubertální dětska nudili a tak vytáčeli čísla.
   Chtěla jsem se vrátit zpátky do mého přemýšlení, ale nějak jsem zapomněla kde jsem to vlastně skončila.
   Šla jsem do kuchyně, abych si nachystala čaj.
   Postavila jsem na vodu a do hrnečku jsem si dala sáček s pomerančovým čajem. Teď se mi vybavuje, že jsem tenhle čaj vařila i Enriquovy. Jenomže ten blb ho vylil na své kalhoty. Naštěstí to nebylo už horké, takže se neopařil. Utírala jsem mu kalhoty, když mě v tom chytil za ruku. Začali jsme se vášnivě líbat. Nikdy jsem ještě nic tak krásného necítila. Ten pocit, jsem nedokázala pocítit ani po té. Ten pocit jsem měla jenom s ním. Vím jistě, že kdyby ten čaj nevylil na sebe, tak já bych mu nemusela čistit kalhoty, nedotknul by se mě a nepolíbili bychom se. Jako by to všechno měl být osud, který nám nakonec cesty rozdělil.
   Pokaždé, když jsem ho od té doby viděla, tak jsem si musela říct: "Proč se to s námi sakra pokazilo?" na tu otázku jsem si nikdy nedokázala odpovědět. Nevím ani jestli chci znát odpověď. Třeba bych zjistila, že jsem si ho nechala utéct po rukama. Vím, že když ho zase uvidím, tak se sama sebe na to zeptám, ale možná právě to potřebuji. Potřebuji aby mě motivoval a přivedl na nápad. Kvůli němu jsem složila několik songů. Jako třeba Ain't No Onther Man (Žádný jiný muž). Je zvláštní, že ve mně vzbuzuje takovou touhu.
   Znovu mě vyrušil mobil. Zdálo se, že volá to stejné číslo. "Ahoj, tady Enrique, jsi to ty Candy?" No jo, já o vlku…
"Ano jsem. Wow, Enrique. Nečekala jsem, že mi zavoláš, už je to tak dlouho."
"Ano, já vím. Vzpomněl jsem si na tebe a mám teď trochu volna, jsem v LA, takže jestli můžu, tak bych tě rád pozval na večeři." Slyšet jeho hlas přes telefon a nejít s ním někam, abych slyšela jeho hlas na živo, to by byl hřích.
"Rande?" zeptala jsem se troufale.
"Rande. Vyzvednu tě v 7. Bydlíš ještě pořád, tak kde předtím?"
"Ano, jistě. Moc se těším." Najednou se ve mně vzbudila chtíč. Strašně moc jsem ho chtěla vidět. Políbit ho na jeho rty. Vidět jeho neodolatelné oči. Držet ho za ruku při hororovém filmu.
   Zavěsila jsem telefon a napila jsem se vařícího čaje. Ani jsem si neuvědomila, že bych se neměla napít. Byla jsem zasněná. Možná k němu stále něco cítím, ale po tolika letech mi to přijde nemožné. Je v tom prostě náklonnost a touha. Nevím proč.
   Oblečená, namalovaná, psychicky i fyzicky připravená.
   Zvonek u dveří mě skoro až vyděsil. Náhle jsem cítila vzrušení a zvýšil se mi adrenalin v krvi.
   Šla jsem otevřít dveře. Skočil po mě velkým obětím. Jelikož já měřím 158cm a on 191cm tak mě přitom obětí nadzvednul. Měla jsem pocit, že létám. Měla jsem ten pocit i v srdci, protože mě držel v náručí a byla jsem mu blízko.
"Tak strašně moc rád tě zase vidím," řekl, když mě pokládal zpátky na zem.
"Já tebe taky," usmála jsem se. Byla jsem opravdu šťastná.
"Tak pojď."
   Otevřel mi dveře od auta jako pravý gentleman. Nastoupila jsem a Enrique mě odvezl k přístavu.
"A tady mě jako hodíš do vody a utopíš mě?" zeptala jsem se. Opravdu jsem netušila co chce udělat. Nebála jsem se, že by mě opravdu utopil, ale bála jsem se toho, co semnou hodlá udělat nebo dělat.
"Neboj, bude se ti to líbit." Šibalsky se na mě usmál.
   Odemknul bránu od přístavu.
   Šli jsme spolu po lodním molu. Přitiskla jsem se k němu. Nenápadně jsem mu chytla ruku. Podívali jsem se na sebe a vypadalo to, že se políbíme, ale k ničemu nedošlo. Mohla jsem to čekat. V srdci jsem cítila, že chci aby se to stalo. Tady to nebylo že moje tělo říká pojď, ale mé srdce říká ne. Tady to bylo, že i mé srdce říkalo pojď. I ono chtělo, abych ho políbila.
   Přišli jsme k jedné z lodí. Vlezl do ní a mi pomohl, abych neupadla. Posadila jsem se a čekala jsem co udělá. Vypadalo to, že má všechno připravené. Ostatní lodě byli pod plachtou, ale ta jeho nebyla.
   Nastartoval loď se slovy "Neboj se." Já se nebojím, jenom jsem lehce v šoku. Nic víc, nic míň. Říkala jsem si.
   Z pravé kapsy u bundy vytáhnul nějaký šátek. "Zavážu ti oči, ale neboj, musíš mi věřit." Přikývla jsem. Ale bála jsem se. Věřila jsem mu, ale bála jsem se.
"Otevři pusu," řekl, když už jsem měla zavázané oči.
"Ne," protestovala jsem.
"Otevři tu svoji malou pusinku, neboj. Když neposlechneš tak to půjde po zlém."
"No dobře, ale…" nestihla jsem doříct větu, protože mi strčil do pusy něco, co jsem se bála skousnout. "Neboj se, jenom to pokousej." Slyšela jsem jak se směje. Opatrně jsem začala kousat. Nemohla jsem identifikovat to co mi dal do úst, ale chutnalo mi to.
"Co to je?" zeptala jsem se. Znovu se zasmál. "Jahoda," řekl. "Váž…" ani slovíčko jsem nedokázala říct. Cítila jsem jeho rty na těch mých. Líbal mě, tak vášnivě, že jsem se ztratila v realitě. Ocitla jsem se v nebi. Byla jsem na obláčku a cítila jsem jak na mé tělo dopadají kapičky vody. Jako by mě někdo políval láskou. Jako by mě někdo miloval neúkrotně moc. Jako bych měla svůj svět, kde by byl jenom on. Jenom ten jediný, na kterém mi opravdu záleží. Užívala jsem si každý moment. Každý dotek. Každý nádech. Prostě všechno jsem cítila. Všechno jsem vnímala. Cítila jsem jak mu tluče srdce, tlouklo mu rychleji než by mělo, jako to mé.
   Přestal mě líbat a pomalu mi sundával šátek z očí. "Wow" řekla jsem potichu, stále jsem ještě měla zavřené oči. "Už je můžeš otevřít?" řekl. Ten jeho přízvuk jsem na něm zbožňovala minutu po minutě čím dál tím víc.
   Otevřela jsem oči. Podívala jsem se na něj a usmála jsem se. Úsměv mi oplatil. V tom momentě jsem neváhala a skočila jsem po něm. Chtěla jsem znovu cítit ten pocit dokonalosti.
   Hladil mě po vlasech. Já jsem mu také zajela do těch jeho. Měl je tak úžasně jemné až mi to přišlo divné, ale nechala jsem to plavat dřív než by jste řekli wow.
   Nějakým způsobem jsme se přesunuli do podpalubí. Tam jsem mu pomalu začala sundávat tričko. Když jsem mu ho sundala, tak jsem vykulila oči a usmála jsem se. Po tom když jsem viděla jeho krásné vypracované tělo, už by mě nic nezastavilo v tom, abych pokračovala.   
    Vášeň, něžnost, touha, láska, štěstí. Všechno jsem teď cítila. Úplně všechno. Všechno krásné co člověk může cítit.
   Seděli jsme na přídi lodi. Zabalení v dece jsme se tiskli k sobě. Sluníčko se začalo schovávat. "Jsi to nejhezčí co mě kdy potkalo," řekl náhle. Otočila jsem se na něj a dala jsem mu pusu. "Myslíš, že je to osud? Je to tak dlouho co jsme se viděli. V jeden den, co jsem na tebe myslela jsi mi zavolal. A teď jsem s tebou polonahá pod dekou, na lodi při západu slunce. Tak dlouho jsem chtěla tohle s tebou sdílet a teď to mám, je to jako sen." Usmál se. Nic neřekl. Vypadalo to, že přemýšlí. "Asi to je osud," odmlčel se a potom pokračoval. "Nezavolal bych ti, kdybych neviděl jedno video. Bylo to video z roku 2000 kdy jsi zpívala At Last. Vzpomněl jsem si jak jsme spolu trénovali Hands On The Future. Vzpomněl jsem si na tolik zážitků, co jsem s tebou prožil. Začalo mi tlouct srdce, jako bych se do tebe zamiloval. Musel jsem ti zavolat a to hned. Dokončil jsem poslední práce a zavolal ti," vyprávěl mi. Cítila jsem se jako v pohádce. Jako by tohle všechno byla nejkrásnější pohádka.
   Začínal foukat studený vítr a loď se pomalu začala houpat ze strany na stranu. Oblaka zčernala. Vypadalo to, že každou chvílí přijde prudký déšť.
"Musíme se schovat. Loď bude celá mokrá a my taky."
"Jasně," souhlasila jsem.

Part 2 ZDE

Sraz ze základky

5. února 2011 v 21:50 | TheNomik |  Ostatní
   Jsem první den ve škole. Stojím u své lavice a rozhlížím se po třídě. Jsem jako malá myška. Nikdo mě nevidí a nikdo si mě nevšímá. Je to strašný pocit. Už se těším až půjdu domů, kde budu moct být zase sám sebou a s lidmi které znám a mám je rád. Bojím se, že si nenajdu kamarády.
   Do třídy vešla mladá učitelka. Stoupnul jsem si blíž k lavici. Celou třídu pozdravila a řekla "Sedněte si," nějak jsem nevěděl jestli řekla, to co jsem si opravdu myslel. Angličtina mi dělala nehorázné problémy. Byl to otřes.
   "Třído klid, prosím. Máme tady nového žáka," ukázala mi ať jdu k ní. Stoupnul jsem si vedle ní jako malá myška, která jde opatrně kolem kočky.
"Tohle je Enrique, neumí moc anglicky, tak se budeme snažit, aby nám rozuměl. Enrique řekni třídě něco o sobě," poslední větu řekla ve španělštině. Rozhlédnul jsem se po třídě a byl jsem jako zkamenělý.
Nevěděl jsem co mám říct. Měl jsem strach.
   Posunul jsem se dál od paní učitelky, abych byl uprostřed třídy. Zhluboka jsem se nadechnul, abych začal mluvit. Ve třídě byl klid jako na hřbitově.
"Jsem Enrique Iglesias, je mi 8let. Narodil jsem se v Madridu ve Španělsku. Můj otec je Španěl a moje matka je Filipínka," ve třídě se začalo šeptat jakmile jsem řekl Iglesias.
"Ty jsi Iglesias, jakože tvůj taťka je Julio Iglesias, ten zpěvák?" zeptala se mě holčička, která seděla v první lavici, v prostřední řadě.
"Ano, on je můj otec," můj hlas byl tichý. Jako bych se za to styděl. Ve třídě byl slyšet šepot. Začínal jsem mít pocit, že bych měl utéct. Ale musel jsem být silný a zvládnout to.
   "Tak už si sedni zpátky do lavice," řekla učitelka a já jako poslušný kluk jsem si sednu na zadek. V lavici jsem seděl sám a byl jsem rád. Otázky jestli otec bude mít něco nového jsem nepotřeboval slyšet.
   Jenom tak jsem seděl na židli a díval se z okna ven. Tělo bylo přítomné, ale duši jsem měl někde jinde. Ještě jsem ji asi nechal ve Španělsku. Vzpomínky na mé přátelé ve mně vyvolávali stesk. Musel jsem rychle najít něco pozitivního, že teď jsem tady, daleko od přátel. Dá se na tom něco najít pozitivního? Nedá. Myšlenky na mou matku byli smutné, protože jsem chtěl tak moc jít domů v Madridu a ne tady v Miami. Chci domů.
   Hodina mi utekla docela rychle. O první přestávce zamnou přišel můj starší brácha Julio.
"Jak se drží? Vím, že to špatně neseš, ale musíš být silný." Julio mě objal. S jeho přítomnosti jsem se ctil daleko lépe. "Já chci domů," zastesklo se mi. "Půjdeme, ještě tři hodiny. Není to tak moc," uklidňoval mě bratr. "Ale já chci domů v Madridu, ne tady," řekl jsem. Julio mě pohladil po vlasech. Rozloučil se semnou a odešel do své třídy. Já jsem si sednul na židli a nachystal si věci na hodinu angličtiny.
   Zbytek školního dne mi utekl rychle. Horší bylo čekat na bratr před školou. Několik kluků z mé třídy si mě začalo dobírat. "Jsi tak maličký a maličkým zůstaneš, nemáš po kom být velký. Tvůj bratr je takový špunt vedle toho mého," začal mi nadávat jeden z nich. "Tvůj tatík je pěkný vůl. Je pidi a ty budeš taky takový," zapojil se do toho i druhý. Chtěl jsem jim něco říct, ale neměl jsem odvahu. "Bojíš se nás co? Jenom se boj, děláš dobře," řekl mi nejvyšší z nich. Byl nejškaredější a smrděl.
   "Dejte mu pokoj!" slyšel jsem nalevo od sebe. Byla tam Elvíra, moje chůva. "Slyšeli jste?
Zmizte!" křičela po nich. Přišla až ke mně a kluci se rozprchli. "Jsi v pořádku?" zeptala se mě. "Nemusela jsi mi pomáhat, zvládnul bych to sám," vynadal jsem ji místo toho, abych poděkoval.
   Spolu s ní jsem odešel domů. Julio musel ještě zůstat ve škole.
   Doma jsem si lehnul na pohovku a zapnul si televizi. "Nemáš nějaké úkoly?" zeptala se mě Elvíra. "Ne," odpověděl jsem stručně. Můj první den ve škole byl strašný. Nikdy na tak strašný den nezapomenu. Americké děti mají hroznou morálku. Jenom co jsem prošel po chodbě, tak jsem viděl jak rozbíjejí skříňky, malují po zdech. Je pravda, že v Madridu, tohle dělali i deváťaci a osmáci, ale abych to viděl i u prvňáku? To nikdy. A tak nějak jsem musel přežít začátek mé školní docházky v Miami.
   "Dneska je mi 35let. Mám úžasnou kariéru. Mám spousty přátel, lidí kteří si mě váží. Tenkrát, když mi bylo 8let nesnil jsem o tom, že bych měl kariéru světově známého zpěváka. Teprve ve 14 letech jsem začínal mít zájem o vlastní hudební svět. Svět ve kterém nyní žiji, svět, který je mi velice blízký a kde mám své zázemí. Kde najdu věci, o kterých ostatní jenom sní. Být světově známým zpěvákem není lehké, je to krásné, ale jsou chvíli, kdy bych svůj život vyměnil s obyčejným učitelem dějepisu, prodavačem bot nebo účetním ve firmě. Jsou chvíle, kdy chci se vším praštit a nechat to už být. Založit rodinu, mít jedno bydliště, kde bych spokojeně žil se svou manželkou a třemi krásnými dětmi. Ale když se postavím před tisíce lidí a začnu zpívat, vím že tohle je mé já, kde se cítím být šťastným a miluji ten pocit," začal jsem svůj proslov na srazu ze základní školy. "V páté třídě se nás ptají čím chce být, každý máme svůj sen, chce být kosmonauty nebo piloty formule 1. Když máme opustit základní školu a vydat se na cestu, která nás povede čím budeme, musíme už vědět čím chce opravdu být. Někdo chce být stále pilotem F1, někdo ale vystřízlivěl a chce být podnikatel a chce si otevřít vlastní hotel. Jedny dveře se za námi zavřeli a druhé otevřeli. Když jsem zavíral dveře za základní školou věděl jsem čím chci být. Každý z nás si musel vytvořit své zázemí. Když se rozhlédnu a vzpomenu si na to, co jsem všechno prožil na základní škole, chce se mi smát, brečet. Chci křičet a vztekat se nad každým domácím úkolem, který nám učitelé dají.     Rozhlížím se a vidím ženy, které dospěli z dívek, dneska už tady nenajdu kluka, ale chlapy. Lidi co něco dokázali. Ti lepší se stali producenti a odjeli do LA nebo si otevřeli vlastní luxusní kavárny. Jsou tady lidé, kteří mají své firmy. Vidím, ale i pár učitelů, kteří nás vedli k dobrým známkám a dávali nám vlastní zkušenosti. Většina z vás, která tady sedí a musí poslouchat to co říkám, troufám si říct, že nejmíň polovina má vlastní rodinu, dům, dva auta, pejsky, kteří vás vítají, když přijedete z rodinné dovolené. Co tím vším chci říct? Chci tím jenom říct to, že už jsme sakra zestárli a už nejsme ty malé děti, co si hráli s autíčko. Co říkávali autíčko zajede do garáže. Teď už to i provozujeme. Jsem moc rád, že vás všechny můžu tady vidět. A jenom tiše doufám, že mi tady nikdo z vás nepodrazí nohy, jako tenkrát, abych spadnul na učitelku angličtiny. Moc vám děkuji za vaši pozornost," všichni začali tleskat. Někdo začal dokonce i pískat. Byl to dobrý pocit. Alespoň jednou jsem se ve své třídě cítil víc než jenom malý kluk.
   "Pěkný proslov," řekl mi ten kluk, teda chlap, který mě můj první školní den před školou urážel. Byl teď asi o hlavu menší.
"Děkuji," usmál jsem se.
"Koukám, že jsi pěkně vyrostl. Ve svých klipech vypadáš menší," napřáhnul ke mně ruku. Ruku jsem přijal a tak jsme jakoby uzavřeli mír.
"Jo, modelky jsou většinou vysoké, tak to tak působí," řekl jsem drze. Pochopil jak jsem to myslel.
"Jo, žiješ si. Musím ti něco říct. Ty jsi říkal, že polovina z nás má vlastní rodinu atd. ale ty jsi ta jedna z mála výjimek," když mi to říkal, tak se snažil, aby se mi díval přímo do očí.
"Já mám rodinu. Jenom nemám ještě své vlastní potomky," odpověděl jsem.
   "Jsi asi zvyklý odpovídat na otázky a mluvit tak nějak chytře," řekla Rosalie. Rosalie byla kdysi nejkrásnější holka na škole. Toužil jsem po ní snad od začátku, co jsem nastoupil na školu. Ona byla právě ta, která se mě zeptala na mé příjmení.
"Enrique, měla bych se ti asi omluvit. Promiň za mé drzé chování a narážky na tvůj vzhled. I za mé přirovnávání k hovínkům. Dneska jsi nejhezčí chlap, kterého znám," polichotila mi Rosalie. Od ní to bylo opravdu hezké slyšet. Nikdy mi dřív nic pěkného neřekla, nikdy mě nepozdravila ani se semnou nerozloučila. Jediné objetí, které mi věnovala bylo to poslední, když jsme se loučili.
   "Kde jsi nechal tu tvoji krasavici?" zeptala se mě.
"Doma, nebylo ji moc dobře," odpověděl jsem. Šibalsky se na mě usmála. Až to působilo jako by mě svým výrazem chtěla sbalit. Ironie toho všeho bylo, že teď když jsem ji viděl, nebyla tak pěkná. Tenkrát měla krásné hnědé vlasy a její modré oči mě fascinovali. Nevím, kam se poděla její krása. Vlasy měla přebarvené na zrzavo, v očích byla vidět únava po flámu. Byla hodně vyhublá. Troufal bych si říct, že je alkoholička.
"A kde ty jsi nechala toho svého krasavce?" zeptal jsem se.
"Žádný není. Rozešel se semnou před půl rokem, jsem neplodná." Tohle mě zarazilo. Pokud by byla ta alkoholička, tak se není čemu divit.
"To mě mrzí, Rosalie."
"To je dobré Enrique. Mě to nevadí, děti stejně nemám ráda. Pokud se nejmenují whisky, samozřejmě." A je to jasné. Nikdy bych tohle neřekl. Nechápu jak někdo může takhle spadnout. Ona to asi chudák měla v genech, její otec se upil k smrti, když ji byli 4.
"Velký Iglesias. Gratuluji ti. Dokázal jsi toho hodně," řekl mi kamarád. Kamarád se kterým jsem lozil po stromech a společně jsme padali a lámali si ruce.
"Jo, a co ty?" Podal mi skleničku.
"Já? No dopadl jsem jak nejlépe to šlo. Mám vlastní hotel ve kterém ses už několikrát ubytoval." Vykulil jsem oči. "Vážně? Ani nevím," oba jsme se zasmáli.
   No jo. Bylo pěkné být malým a nemuset mít zodpovědnost. Ale zase na druhou stranu jsem rád, že jsem už dospělí a žiji svůj život. Jsem rád, za to, že jsem mohl vidět znovu lidi se kterými jsem chodil 6let do stejné třídy, měl jsem s nimi stejné učitele, stejné prostředí. Teď se vracím zpátky do svého tajemného světa, kde žiji svůj život s holkou, kterou miluji, s kapelou, kterou objíždím svět, s bandou fanoušků, kteří mě drží na hudební dráze, s mými pejsky, kteří mě vítají, když se vrátím z cesty.