Osud (part 1)

17. února 2011 v 1:18 | TheNomik |  Ostatní
   Sedím na své pohovce v obývacím pokoji. Přemýšlím. Potřebuji složit nějakou úžasnou skladbu. Alespoň malý kousek, ale nenapadá mě vůbec nic. Možná bych měla udělat to co Enrique. Ten pracoval s tolika lidmi. Každý singl, který vydá je hit. No jo Enrique. Na něj nikdy nezapomenu. Jeho sladké rty, krásné oči. Pamatuji si i na jeho vtípky, i na to jak jsme spolu hráli a zpívali. Nejkrásnější bylo, když jsme spolu zpívali jeho Hero. Já hrála na klavír, on na kytaru, společně jsme se pustili do zasněného zpívání a hraní. Na takové chvíle nikdy nezapomenu. Bylo mi s ním tak krásně. Bože ani nevíš jak bych to chtěla vrátit. Od té doby, co jsem s ním přestala chodit jsme se viděli jenom třikrát. V mém srdci si tenkrát vytvořil své místo, které tam zůstalo dodnes. Cítím, že se to místo zmenšilo. Nikdy ale nezapomenu na to co jsem s ním prožila. Naučil mě tolik. Jenomže to všechno bylo před jedenácti lety. Určitě už na mě zapomněl a ani neví, že nějaká Christina Aguilera žije. Našel svou krásku, své místo. I když bych moc…
   Z mého zasněně zamilovaného přemýšlení mě vyrušil telefon. "Ano?" na displayi bylo neznámé číslo. Na druhém konci se ozval jenom šum, ale nikoho jsem neslyšela. "Halo!" řekla jsem. Pořád ještě nic. Najednou se ozvalo nějaké prásknutí a potom už jsem slyšela jenom tů tů tů. Řekla bych, že se nějaké pubertální dětska nudili a tak vytáčeli čísla.
   Chtěla jsem se vrátit zpátky do mého přemýšlení, ale nějak jsem zapomněla kde jsem to vlastně skončila.
   Šla jsem do kuchyně, abych si nachystala čaj.
   Postavila jsem na vodu a do hrnečku jsem si dala sáček s pomerančovým čajem. Teď se mi vybavuje, že jsem tenhle čaj vařila i Enriquovy. Jenomže ten blb ho vylil na své kalhoty. Naštěstí to nebylo už horké, takže se neopařil. Utírala jsem mu kalhoty, když mě v tom chytil za ruku. Začali jsme se vášnivě líbat. Nikdy jsem ještě nic tak krásného necítila. Ten pocit, jsem nedokázala pocítit ani po té. Ten pocit jsem měla jenom s ním. Vím jistě, že kdyby ten čaj nevylil na sebe, tak já bych mu nemusela čistit kalhoty, nedotknul by se mě a nepolíbili bychom se. Jako by to všechno měl být osud, který nám nakonec cesty rozdělil.
   Pokaždé, když jsem ho od té doby viděla, tak jsem si musela říct: "Proč se to s námi sakra pokazilo?" na tu otázku jsem si nikdy nedokázala odpovědět. Nevím ani jestli chci znát odpověď. Třeba bych zjistila, že jsem si ho nechala utéct po rukama. Vím, že když ho zase uvidím, tak se sama sebe na to zeptám, ale možná právě to potřebuji. Potřebuji aby mě motivoval a přivedl na nápad. Kvůli němu jsem složila několik songů. Jako třeba Ain't No Onther Man (Žádný jiný muž). Je zvláštní, že ve mně vzbuzuje takovou touhu.
   Znovu mě vyrušil mobil. Zdálo se, že volá to stejné číslo. "Ahoj, tady Enrique, jsi to ty Candy?" No jo, já o vlku…
"Ano jsem. Wow, Enrique. Nečekala jsem, že mi zavoláš, už je to tak dlouho."
"Ano, já vím. Vzpomněl jsem si na tebe a mám teď trochu volna, jsem v LA, takže jestli můžu, tak bych tě rád pozval na večeři." Slyšet jeho hlas přes telefon a nejít s ním někam, abych slyšela jeho hlas na živo, to by byl hřích.
"Rande?" zeptala jsem se troufale.
"Rande. Vyzvednu tě v 7. Bydlíš ještě pořád, tak kde předtím?"
"Ano, jistě. Moc se těším." Najednou se ve mně vzbudila chtíč. Strašně moc jsem ho chtěla vidět. Políbit ho na jeho rty. Vidět jeho neodolatelné oči. Držet ho za ruku při hororovém filmu.
   Zavěsila jsem telefon a napila jsem se vařícího čaje. Ani jsem si neuvědomila, že bych se neměla napít. Byla jsem zasněná. Možná k němu stále něco cítím, ale po tolika letech mi to přijde nemožné. Je v tom prostě náklonnost a touha. Nevím proč.
   Oblečená, namalovaná, psychicky i fyzicky připravená.
   Zvonek u dveří mě skoro až vyděsil. Náhle jsem cítila vzrušení a zvýšil se mi adrenalin v krvi.
   Šla jsem otevřít dveře. Skočil po mě velkým obětím. Jelikož já měřím 158cm a on 191cm tak mě přitom obětí nadzvednul. Měla jsem pocit, že létám. Měla jsem ten pocit i v srdci, protože mě držel v náručí a byla jsem mu blízko.
"Tak strašně moc rád tě zase vidím," řekl, když mě pokládal zpátky na zem.
"Já tebe taky," usmála jsem se. Byla jsem opravdu šťastná.
"Tak pojď."
   Otevřel mi dveře od auta jako pravý gentleman. Nastoupila jsem a Enrique mě odvezl k přístavu.
"A tady mě jako hodíš do vody a utopíš mě?" zeptala jsem se. Opravdu jsem netušila co chce udělat. Nebála jsem se, že by mě opravdu utopil, ale bála jsem se toho, co semnou hodlá udělat nebo dělat.
"Neboj, bude se ti to líbit." Šibalsky se na mě usmál.
   Odemknul bránu od přístavu.
   Šli jsme spolu po lodním molu. Přitiskla jsem se k němu. Nenápadně jsem mu chytla ruku. Podívali jsem se na sebe a vypadalo to, že se políbíme, ale k ničemu nedošlo. Mohla jsem to čekat. V srdci jsem cítila, že chci aby se to stalo. Tady to nebylo že moje tělo říká pojď, ale mé srdce říká ne. Tady to bylo, že i mé srdce říkalo pojď. I ono chtělo, abych ho políbila.
   Přišli jsme k jedné z lodí. Vlezl do ní a mi pomohl, abych neupadla. Posadila jsem se a čekala jsem co udělá. Vypadalo to, že má všechno připravené. Ostatní lodě byli pod plachtou, ale ta jeho nebyla.
   Nastartoval loď se slovy "Neboj se." Já se nebojím, jenom jsem lehce v šoku. Nic víc, nic míň. Říkala jsem si.
   Z pravé kapsy u bundy vytáhnul nějaký šátek. "Zavážu ti oči, ale neboj, musíš mi věřit." Přikývla jsem. Ale bála jsem se. Věřila jsem mu, ale bála jsem se.
"Otevři pusu," řekl, když už jsem měla zavázané oči.
"Ne," protestovala jsem.
"Otevři tu svoji malou pusinku, neboj. Když neposlechneš tak to půjde po zlém."
"No dobře, ale…" nestihla jsem doříct větu, protože mi strčil do pusy něco, co jsem se bála skousnout. "Neboj se, jenom to pokousej." Slyšela jsem jak se směje. Opatrně jsem začala kousat. Nemohla jsem identifikovat to co mi dal do úst, ale chutnalo mi to.
"Co to je?" zeptala jsem se. Znovu se zasmál. "Jahoda," řekl. "Váž…" ani slovíčko jsem nedokázala říct. Cítila jsem jeho rty na těch mých. Líbal mě, tak vášnivě, že jsem se ztratila v realitě. Ocitla jsem se v nebi. Byla jsem na obláčku a cítila jsem jak na mé tělo dopadají kapičky vody. Jako by mě někdo políval láskou. Jako by mě někdo miloval neúkrotně moc. Jako bych měla svůj svět, kde by byl jenom on. Jenom ten jediný, na kterém mi opravdu záleží. Užívala jsem si každý moment. Každý dotek. Každý nádech. Prostě všechno jsem cítila. Všechno jsem vnímala. Cítila jsem jak mu tluče srdce, tlouklo mu rychleji než by mělo, jako to mé.
   Přestal mě líbat a pomalu mi sundával šátek z očí. "Wow" řekla jsem potichu, stále jsem ještě měla zavřené oči. "Už je můžeš otevřít?" řekl. Ten jeho přízvuk jsem na něm zbožňovala minutu po minutě čím dál tím víc.
   Otevřela jsem oči. Podívala jsem se na něj a usmála jsem se. Úsměv mi oplatil. V tom momentě jsem neváhala a skočila jsem po něm. Chtěla jsem znovu cítit ten pocit dokonalosti.
   Hladil mě po vlasech. Já jsem mu také zajela do těch jeho. Měl je tak úžasně jemné až mi to přišlo divné, ale nechala jsem to plavat dřív než by jste řekli wow.
   Nějakým způsobem jsme se přesunuli do podpalubí. Tam jsem mu pomalu začala sundávat tričko. Když jsem mu ho sundala, tak jsem vykulila oči a usmála jsem se. Po tom když jsem viděla jeho krásné vypracované tělo, už by mě nic nezastavilo v tom, abych pokračovala.   
    Vášeň, něžnost, touha, láska, štěstí. Všechno jsem teď cítila. Úplně všechno. Všechno krásné co člověk může cítit.
   Seděli jsme na přídi lodi. Zabalení v dece jsme se tiskli k sobě. Sluníčko se začalo schovávat. "Jsi to nejhezčí co mě kdy potkalo," řekl náhle. Otočila jsem se na něj a dala jsem mu pusu. "Myslíš, že je to osud? Je to tak dlouho co jsme se viděli. V jeden den, co jsem na tebe myslela jsi mi zavolal. A teď jsem s tebou polonahá pod dekou, na lodi při západu slunce. Tak dlouho jsem chtěla tohle s tebou sdílet a teď to mám, je to jako sen." Usmál se. Nic neřekl. Vypadalo to, že přemýšlí. "Asi to je osud," odmlčel se a potom pokračoval. "Nezavolal bych ti, kdybych neviděl jedno video. Bylo to video z roku 2000 kdy jsi zpívala At Last. Vzpomněl jsem si jak jsme spolu trénovali Hands On The Future. Vzpomněl jsem si na tolik zážitků, co jsem s tebou prožil. Začalo mi tlouct srdce, jako bych se do tebe zamiloval. Musel jsem ti zavolat a to hned. Dokončil jsem poslední práce a zavolal ti," vyprávěl mi. Cítila jsem se jako v pohádce. Jako by tohle všechno byla nejkrásnější pohádka.
   Začínal foukat studený vítr a loď se pomalu začala houpat ze strany na stranu. Oblaka zčernala. Vypadalo to, že každou chvílí přijde prudký déšť.
"Musíme se schovat. Loď bude celá mokrá a my taky."
"Jasně," souhlasila jsem.

Part 2 ZDE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama