Osud (part 2)

17. února 2011 v 12:09 | TheNomik |  Ostatní
Postavil se a šel nastartoval loď. Já jsem schovalo do podpalubí všechno co by mohlo zmoknout. Při tom, když řídil loď, tak jsem mu pomáhala se obléct. U toho se strašně smál.
   Začalo pršet a vlny se zvětšili. Měla jsem vážné obavy, ale Enrique vypadal, že je v klidu. Věřila jsem, že je zkušený námořník. Věřila jsem mu.
   Konečně jsme se blížili k přístavu. Déšť byl čím dál tím víc silnější. Moje šaty byli promočené, jako bych se v nich koupala. Enrique byl taky pořádně promočený až na kost.
   Zaparkoval loď zpátky na místo.
"Doufám, že z toho neonemocníme, to se nějak nevydařilo, promiň," omlouval se za počasí.
"Ale prosím tě. Mě se to moc líbilo. Byl to nejkrásnější den v mém životě. I ten déšť má své kouzlo." Znovu mě políbil.
    Natáhnul plachtu po celé lodi. Loď vypadala, že je dobře přikotvená a uzamčena. Běželi jsme k jeho autu. Rychle vytahoval klíčky od auta z jeho promočené kapsy. Déšť ne déšť, ale znovu se zachoval jako gentleman a otevřel mi dveře od auta. Nastoupil si taky. Ze zadní sedačky mi podal ručník. Utřela jsem si pusu. Jelikož ručník byl bílý, tak jsem ho zašpinila od svého make-upu.
"Fajn, chtěl jsem se taky utřít, ale namalovaný být nechci," řekl s úsměvem.
"Promiň," omluvila jsem se mu. "Vyperu to." Mávnul nad tím rukou a nastartoval auto. Pěkně nám zatopil, aby nebyla zima.
   Doma jsem nám udělala čaj a společně jsme se dívali na televizi.
"Chci ti poděkovat za ten krásný den."
"Nemusíš mi děkovat. Já děkuji tobě Candy." A bylo to tady znovu. Další polibek, další silný tlukot mého srdce.
    Když jsem se ráno probudila, Enrique ještě spal. Sešla jsem dolů po schodech do kuchyně. V ledničce jako obvykle nic moc nebylo. Co bych mu tak měla udělat k jídlu? Přemýšlela jsem.
V tom se kolem mě ovinuli ruce. Prvně jsem se lekla, ale potom mi došlo, že je to on.
"Dobré ráno vílo," řekl.
"Dobré ráno."
Posadil si mě na kuchyňskou linku. "Co to tady vymýšlíš?" zeptal se mě.
"Co ti má udělat k jídlu." Zasmál se.
"Ty jsi moje jídlo." Otevřela jsem pusu dokořán. "To si myslíš ty. Dostaneš paštiku a rohlík," řekla jsem důrazně. Dal mi pusu a odkráčel do obýváku. Já jsem mezitím připravila snídani.
   Přisedla jsem si k němu a podala jsem mu talíř. "Jeden?" řekl s tak tenkým hláskem, že to neznělo ani jako on. "Myslíš si, že jsem pidi žena? Já jsem mega chlap." Začala jsem se smát. Dostala jsem skoro až záchvat smíchu. "Udělám ti potom ještě další."
   Po snídani musel jít Enrique do nahrávacího studia. Chtěla jsem jít s ním, i když tam nikoho nepouštěl, tak mě nakonec vzal.
   Začal zpívat. "Dile que me." V tom se zastavil a vylezl zamnout. "Miluji tě," řekl a upřel na mě jeho krásné hnědé očka. Skoro jsem ani nedýchala, když jsem slyšela ty dva slovo. "Já tebe taky," řekla jsem. Políbil mě. "Měl bych se vrátit do práce," řekl pomalu. Přikývla jsem a nechala jsem ho, aby dál nahrával. Do nahrávání vložil teď víc citů než předtím. Dal mi do ruky text, abych si to přečetla, dal mi k tomu i překlad, abych věděla o čem zpívá. Španělsky docela umím, ale to víte, občas mi to slovíčko vynechá a nevím vůbec nic. Nechápu to.
   Text jsem si četla a poslouchala jsem ho jak zpívá. Začátek byl stejný, ale potom to co jsem měla na papíře bylo úplně jiné než to co zpíval. I sám Fernando kulil oči, takže jsem nebyla jediná, kdo dostal do rukou špatný text. Zpíval o tom, že se nebojí mě milovat, že na mě nemůže zapomenou, že žije jenom pro dny semnou.
   Enrique vylezl ven. "Napsal jsi to jinak," řekl mu Fernando. "Ano, ale teď jsem to cítil jinak a cítil jsem to správně. Prostě je to pravda," řekl a poté ještě dodal. "Christino, tohle je písnička napsaná a zpívaná jedině pro tebe." Tohle bylo na mě už poněkud hodně. Zastavil se mi dech už definitivně. Nedokázala jsem se nadechnout. Právě mi nahrál píseň, kterou budou znát miliony lidí. Ale je jenom pro mě? Tohle je neuvěřitelné. Všechno je neuvěřitelné.
   Vyskočila jsem ze židle, na které jsem seděla a skočila jsem mu kolem krku. Bylo to mé děkuji a on to pochopil. Ještě jednou do ouška mi pošeptal že mě miluje.
   I kdybych nenáviděla styl, který dělá, i kdybych nenáviděla španělské kytary a ta písnička by nestávala vlastně vůbec za nic, tak bych si tu písničku pouštěla pořád dokola. Jenomže já miluji styl, který dělá, miluji melodii, kterou vydávají španělské kytary, když on na ně hraje, miluji španělské chlapy jako je Enrique. Líbí se mi melodie téhle skladby, líbí se mi text této skladby. Líbí se mi chlap, který to zpívá. Miluji toho chlapa, který to složil a nazpíval. Prostě ho miluji a nikdy ho nechci ztratit. Je pro mě všechno na světě.
   Enrique přidával do krbu dřevo, aby oheň neuhasl. Donesla jsem španělskou kytaru. "Chci si s tebou zazpívat, jako tenkrát." Vzal do ruky kytaru. Sednul si s ní na židli. Já jsem se přesunula ke klavíru. Začal hrát na kytaru. "Let me be your hero." Při Would you tremble
if I touched your lips? Jsem se přidala s doprovodem klavíru. U refrénu jsme zpívali spolu. Vrátila jsem se do vzpomínek. Na čas, kdy jsem s ním tohle zpívávala a byla jsem s ním tolik šťastná. Potom mě opustil a já jsem už hrála Hero jenom sama. Občas se objevil a znovu jsme si zazpívali. Teď když jsme to zpívali a hráli, tak jsem se cítila jako kdysi dávno.
   Oheň v krbu praskal. Přišlo mi jako by mě nehřál oheň, ale zahřívala mě láska, jako na lodi, když pršelo. "Christino, napsal jsem díky tobě víc skladeb než si myslíš. Pořád jsem na tebe myslel, pořád jsi byla mým zdrojem inspirace a fantazie. Nemůžu uvěřit tomu, že teď jsi tady semnou a já tě mám konečně na dosah ruky. Konečně tě můžu políbit a být si vědom, že jsem tvůj a ty jsi moje. Cítím to tady," ukázal na své srdce. Přistoupila jsem k němu blíž a znovu jsem se sním začala líbat. "Miluji tě Enrique a jsem teď šťastná. Vím, že to nebude pořád takové jako naše dva dny, kdy jsem tě poznala po pracovní stránce i na rande, ale vím, že tě mám v srdci." Objal mě. Cítila jsem teplo.Vášeň, něžnost, touha, láska, štěstí. Všechno jsem teď cítila. Úplně všechno. Všechno krásné co člověk může cítit. Cítila jsem to znovu a znovu. Vždy jenom v jeho přítomnosti. Vždy jenom, když byl semnou.
   V obavách sedím na záchodě a čekám až mi těhotenský test ukáže jestli jsem v tom nebo ne. Po minutě se mi ukazují dvě čárky. Opravdu jsem těhotná. Z mého oka ukápne slza. Je to slza štěstí. Když se dívám na ten test, tak si vzpomínám na naší první noc. Na naše zážitky, které během toho měsíce jsme prožili. Navštívili jsme kino, několik restaurací. Byli jsme spolu v Paříži a Madridu.Ukázal mi místa, kam chodil, když byl malý. Ukázal mi dům, který má jeho matka v Madridu. Seznámila jsem se s jeho rodinou, tak jako on s tou mou. Byli jsme spolu v Disneylandu. Dívali jsme se spolu na fotbal, kterému jsem skoro vůbec nerozuměla, ale věděla jsem že mám fandit Realu Madrid.
   Sedím na pohovce a přemýšlím. Náhle mě napadá toho tolik. Jenom jediné na co nemůžu přijít je to jak mu to mám říct. Nemůžu na něj vybafnout, že jsem v tom. Jak to mám udělat, aby to bylo co nejromantičtější a nejkrásnější? Tohle oznamovat bude poprvé jenom jednou. Takže by jsem to měla nějak připravit. Nechci ho vyděsit. Chci, aby byl šťastný a byl rád. Tohle bude náročný úkol. Bude to víc náročné než si vůbec umím představit.
   Měl by se vrátit z New Yorku. Bylo kolem sedmnácté hodiny, měl přijet kolem devatenácté. Takže jsem na vymýšlení plánu měla dvě hodiny. Napadlo mě, že bych mu mohla dát ten test. Ale to mi přišlo hloupé. Jediné v čem jsem si byla jistá bylo, že mu udělám večeři. Začala jsem proto chystat věci na stůl a začala jsem vařit jídlo. Mezitím jsem přemýšlela jak to udělám. Najednou mě to napadlo. Koupím dětské botičky a dám mu je do krabičky. Musela jsem zavolat kamarádce, aby mi pohlídala jídlo. Já jsem mezitím zajela do obchodu, abych koupila dětské botičky a krabičku. Nechala jsem si to v obchodě zabalit. A jela jsem rychle zpátky. Kamarádce jsem nic neřekla i když po mě chtěla vysvětlení, ale řekla jsem ji, že ji to potom určitě řeknu a všechno vysvětlím.
   Zazvonil zvonek. Byl to Enrique. Přivítali jsme se.
"Jaký jsi měl let?" zeptala jsem se.
"Dobrý, děkuji. Ty jsi nám přichystala večeři?" zeptal se, když viděl připravený stůl.
"Ano, doufám, že ti to bude chutnat." Naservírovala jsem mu to. Uprostřed stolu byl balíček. Všimnul si ho, když se natahoval pro sůl.
"Ty jsi mi koupila dáreček?" zeptal se.
"Ano, budu ráda, když se na něj podíváš."
   V napětí jsem čekala, jak bude reagovat. Otevřel krabičku. Zvrásčilo se mu obočí. "Ty…" řekl. Dál, ale už nepokračoval. Z krabičky vytáhnul botičky. "Chceš mi tím říct…?" jeho věta byla rozdělená. Pořád jsem v napětí čekala jako malé dítě, které čeká až se otevře kinder vajíčko. "Tak jo. Ještě jednou." Tahle věta už byla celá a čistá. "Těmi botičkami mi říkáš, že…" znovu se odmlčel. Připadalo mi jako by to slovo ani nechtěl říct. Nechtěla jsem ho už dál trápit, tak jsem to řekla za něj. "Ano, Enrique, tím ti chci říct, že jsem těhotná." Otevřel pusu dokořán. Chvíli jsem si myslela, že opravdu přestal dýchat. Jeho čokoládová pokožka se změnila na bílou jako by byl Rus místo Španěla.
   Vstal a šel ke mně. Celou tu cestu, kterou absolvoval, jsem tajila svůj dech. Svíralo mě to všude. Kleknul si vedle mě. Skoro mi to připadalo jako by mě žádal o ruku. "Osud," řekl tiše. "Miluji tě a ty to víš. Chodíme spolu krátce na to, abychom měli dítě. Ale já vím, že náš vztah… Christino patříme k sobě. Zatím nevím co cítím s tvou správou. Mám v tom zmatek, ale vím, že chci být s tebou do konce mého života." Vydechla jsem. Objali jsme se a mě se náhle ulevilo. Byla jsem šťastná za to jak to vzal. Bála jsem se reakce, že řekne, že tohle opravdu nechce,
že bych měla jít na potrat. Naštěstí řekl slova, které cítil. A to mi dalo naději, že já a on můžeme být šťastní a zvládnou spolu všechno.
   Nikdy jsem na osud nevěřila. Ale když si to všechno shrnu. Můj celý život, tak je jasné, že můj osud byl vychovat s Enriquem dítě. Dítě, které se nám narodilo a dali jsme mu jméno Daniel Enrique Iglesias Aguilero. Byl osud, že mi zavoval, všechno co se stalo byl prostě náš osud. Kdybychom se tenkrát nerozešli, tak by jsme pravděpodobně neměli syna a nejspíš bychom ani nebyli spolu. Protože za těch jedenáct let jsme oba dospěli. Dozráli jsem. Teď když se mě někdo zeptá na to jestli věřím na osud, tak už budu znát odpověď. Ano, na osud věřím. A jenom tak mimochodem. Složila jsem skladbu, kterou jsem věnovala svému synovy a zároveň i svému úžasnému muži. Písnička se jmenuje All I Need. Tou to písničkou ty moje dva chlapy uspávám.

Jestli by si někdo chtěl pustit písničku All I Need, tak vám dávám dokaz ZDE :o)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 _LuCy_ _LuCy_ | Web | 17. února 2011 v 12:14 | Reagovat

Pěkný blog :))

2 Sára Tajina Sára Tajina | 19. února 2011 v 0:41 | Reagovat

Krásné, nádherné, citlivě napsané! Děkuji za chvilkové odtržení od nudné reality a uvedení do barevného světa plného snů. Tleskám!!! Bravo :-)

3 vterinka vterinka | 24. února 2011 v 18:44 | Reagovat

Překrásné!! Chválím!! ♥♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama