Sraz ze základky

5. února 2011 v 21:50 | TheNomik |  Ostatní
   Jsem první den ve škole. Stojím u své lavice a rozhlížím se po třídě. Jsem jako malá myška. Nikdo mě nevidí a nikdo si mě nevšímá. Je to strašný pocit. Už se těším až půjdu domů, kde budu moct být zase sám sebou a s lidmi které znám a mám je rád. Bojím se, že si nenajdu kamarády.
   Do třídy vešla mladá učitelka. Stoupnul jsem si blíž k lavici. Celou třídu pozdravila a řekla "Sedněte si," nějak jsem nevěděl jestli řekla, to co jsem si opravdu myslel. Angličtina mi dělala nehorázné problémy. Byl to otřes.
   "Třído klid, prosím. Máme tady nového žáka," ukázala mi ať jdu k ní. Stoupnul jsem si vedle ní jako malá myška, která jde opatrně kolem kočky.
"Tohle je Enrique, neumí moc anglicky, tak se budeme snažit, aby nám rozuměl. Enrique řekni třídě něco o sobě," poslední větu řekla ve španělštině. Rozhlédnul jsem se po třídě a byl jsem jako zkamenělý.
Nevěděl jsem co mám říct. Měl jsem strach.
   Posunul jsem se dál od paní učitelky, abych byl uprostřed třídy. Zhluboka jsem se nadechnul, abych začal mluvit. Ve třídě byl klid jako na hřbitově.
"Jsem Enrique Iglesias, je mi 8let. Narodil jsem se v Madridu ve Španělsku. Můj otec je Španěl a moje matka je Filipínka," ve třídě se začalo šeptat jakmile jsem řekl Iglesias.
"Ty jsi Iglesias, jakože tvůj taťka je Julio Iglesias, ten zpěvák?" zeptala se mě holčička, která seděla v první lavici, v prostřední řadě.
"Ano, on je můj otec," můj hlas byl tichý. Jako bych se za to styděl. Ve třídě byl slyšet šepot. Začínal jsem mít pocit, že bych měl utéct. Ale musel jsem být silný a zvládnout to.
   "Tak už si sedni zpátky do lavice," řekla učitelka a já jako poslušný kluk jsem si sednu na zadek. V lavici jsem seděl sám a byl jsem rád. Otázky jestli otec bude mít něco nového jsem nepotřeboval slyšet.
   Jenom tak jsem seděl na židli a díval se z okna ven. Tělo bylo přítomné, ale duši jsem měl někde jinde. Ještě jsem ji asi nechal ve Španělsku. Vzpomínky na mé přátelé ve mně vyvolávali stesk. Musel jsem rychle najít něco pozitivního, že teď jsem tady, daleko od přátel. Dá se na tom něco najít pozitivního? Nedá. Myšlenky na mou matku byli smutné, protože jsem chtěl tak moc jít domů v Madridu a ne tady v Miami. Chci domů.
   Hodina mi utekla docela rychle. O první přestávce zamnou přišel můj starší brácha Julio.
"Jak se drží? Vím, že to špatně neseš, ale musíš být silný." Julio mě objal. S jeho přítomnosti jsem se ctil daleko lépe. "Já chci domů," zastesklo se mi. "Půjdeme, ještě tři hodiny. Není to tak moc," uklidňoval mě bratr. "Ale já chci domů v Madridu, ne tady," řekl jsem. Julio mě pohladil po vlasech. Rozloučil se semnou a odešel do své třídy. Já jsem si sednul na židli a nachystal si věci na hodinu angličtiny.
   Zbytek školního dne mi utekl rychle. Horší bylo čekat na bratr před školou. Několik kluků z mé třídy si mě začalo dobírat. "Jsi tak maličký a maličkým zůstaneš, nemáš po kom být velký. Tvůj bratr je takový špunt vedle toho mého," začal mi nadávat jeden z nich. "Tvůj tatík je pěkný vůl. Je pidi a ty budeš taky takový," zapojil se do toho i druhý. Chtěl jsem jim něco říct, ale neměl jsem odvahu. "Bojíš se nás co? Jenom se boj, děláš dobře," řekl mi nejvyšší z nich. Byl nejškaredější a smrděl.
   "Dejte mu pokoj!" slyšel jsem nalevo od sebe. Byla tam Elvíra, moje chůva. "Slyšeli jste?
Zmizte!" křičela po nich. Přišla až ke mně a kluci se rozprchli. "Jsi v pořádku?" zeptala se mě. "Nemusela jsi mi pomáhat, zvládnul bych to sám," vynadal jsem ji místo toho, abych poděkoval.
   Spolu s ní jsem odešel domů. Julio musel ještě zůstat ve škole.
   Doma jsem si lehnul na pohovku a zapnul si televizi. "Nemáš nějaké úkoly?" zeptala se mě Elvíra. "Ne," odpověděl jsem stručně. Můj první den ve škole byl strašný. Nikdy na tak strašný den nezapomenu. Americké děti mají hroznou morálku. Jenom co jsem prošel po chodbě, tak jsem viděl jak rozbíjejí skříňky, malují po zdech. Je pravda, že v Madridu, tohle dělali i deváťaci a osmáci, ale abych to viděl i u prvňáku? To nikdy. A tak nějak jsem musel přežít začátek mé školní docházky v Miami.
   "Dneska je mi 35let. Mám úžasnou kariéru. Mám spousty přátel, lidí kteří si mě váží. Tenkrát, když mi bylo 8let nesnil jsem o tom, že bych měl kariéru světově známého zpěváka. Teprve ve 14 letech jsem začínal mít zájem o vlastní hudební svět. Svět ve kterém nyní žiji, svět, který je mi velice blízký a kde mám své zázemí. Kde najdu věci, o kterých ostatní jenom sní. Být světově známým zpěvákem není lehké, je to krásné, ale jsou chvíli, kdy bych svůj život vyměnil s obyčejným učitelem dějepisu, prodavačem bot nebo účetním ve firmě. Jsou chvíle, kdy chci se vším praštit a nechat to už být. Založit rodinu, mít jedno bydliště, kde bych spokojeně žil se svou manželkou a třemi krásnými dětmi. Ale když se postavím před tisíce lidí a začnu zpívat, vím že tohle je mé já, kde se cítím být šťastným a miluji ten pocit," začal jsem svůj proslov na srazu ze základní školy. "V páté třídě se nás ptají čím chce být, každý máme svůj sen, chce být kosmonauty nebo piloty formule 1. Když máme opustit základní školu a vydat se na cestu, která nás povede čím budeme, musíme už vědět čím chce opravdu být. Někdo chce být stále pilotem F1, někdo ale vystřízlivěl a chce být podnikatel a chce si otevřít vlastní hotel. Jedny dveře se za námi zavřeli a druhé otevřeli. Když jsem zavíral dveře za základní školou věděl jsem čím chci být. Každý z nás si musel vytvořit své zázemí. Když se rozhlédnu a vzpomenu si na to, co jsem všechno prožil na základní škole, chce se mi smát, brečet. Chci křičet a vztekat se nad každým domácím úkolem, který nám učitelé dají.     Rozhlížím se a vidím ženy, které dospěli z dívek, dneska už tady nenajdu kluka, ale chlapy. Lidi co něco dokázali. Ti lepší se stali producenti a odjeli do LA nebo si otevřeli vlastní luxusní kavárny. Jsou tady lidé, kteří mají své firmy. Vidím, ale i pár učitelů, kteří nás vedli k dobrým známkám a dávali nám vlastní zkušenosti. Většina z vás, která tady sedí a musí poslouchat to co říkám, troufám si říct, že nejmíň polovina má vlastní rodinu, dům, dva auta, pejsky, kteří vás vítají, když přijedete z rodinné dovolené. Co tím vším chci říct? Chci tím jenom říct to, že už jsme sakra zestárli a už nejsme ty malé děti, co si hráli s autíčko. Co říkávali autíčko zajede do garáže. Teď už to i provozujeme. Jsem moc rád, že vás všechny můžu tady vidět. A jenom tiše doufám, že mi tady nikdo z vás nepodrazí nohy, jako tenkrát, abych spadnul na učitelku angličtiny. Moc vám děkuji za vaši pozornost," všichni začali tleskat. Někdo začal dokonce i pískat. Byl to dobrý pocit. Alespoň jednou jsem se ve své třídě cítil víc než jenom malý kluk.
   "Pěkný proslov," řekl mi ten kluk, teda chlap, který mě můj první školní den před školou urážel. Byl teď asi o hlavu menší.
"Děkuji," usmál jsem se.
"Koukám, že jsi pěkně vyrostl. Ve svých klipech vypadáš menší," napřáhnul ke mně ruku. Ruku jsem přijal a tak jsme jakoby uzavřeli mír.
"Jo, modelky jsou většinou vysoké, tak to tak působí," řekl jsem drze. Pochopil jak jsem to myslel.
"Jo, žiješ si. Musím ti něco říct. Ty jsi říkal, že polovina z nás má vlastní rodinu atd. ale ty jsi ta jedna z mála výjimek," když mi to říkal, tak se snažil, aby se mi díval přímo do očí.
"Já mám rodinu. Jenom nemám ještě své vlastní potomky," odpověděl jsem.
   "Jsi asi zvyklý odpovídat na otázky a mluvit tak nějak chytře," řekla Rosalie. Rosalie byla kdysi nejkrásnější holka na škole. Toužil jsem po ní snad od začátku, co jsem nastoupil na školu. Ona byla právě ta, která se mě zeptala na mé příjmení.
"Enrique, měla bych se ti asi omluvit. Promiň za mé drzé chování a narážky na tvůj vzhled. I za mé přirovnávání k hovínkům. Dneska jsi nejhezčí chlap, kterého znám," polichotila mi Rosalie. Od ní to bylo opravdu hezké slyšet. Nikdy mi dřív nic pěkného neřekla, nikdy mě nepozdravila ani se semnou nerozloučila. Jediné objetí, které mi věnovala bylo to poslední, když jsme se loučili.
   "Kde jsi nechal tu tvoji krasavici?" zeptala se mě.
"Doma, nebylo ji moc dobře," odpověděl jsem. Šibalsky se na mě usmála. Až to působilo jako by mě svým výrazem chtěla sbalit. Ironie toho všeho bylo, že teď když jsem ji viděl, nebyla tak pěkná. Tenkrát měla krásné hnědé vlasy a její modré oči mě fascinovali. Nevím, kam se poděla její krása. Vlasy měla přebarvené na zrzavo, v očích byla vidět únava po flámu. Byla hodně vyhublá. Troufal bych si říct, že je alkoholička.
"A kde ty jsi nechala toho svého krasavce?" zeptal jsem se.
"Žádný není. Rozešel se semnou před půl rokem, jsem neplodná." Tohle mě zarazilo. Pokud by byla ta alkoholička, tak se není čemu divit.
"To mě mrzí, Rosalie."
"To je dobré Enrique. Mě to nevadí, děti stejně nemám ráda. Pokud se nejmenují whisky, samozřejmě." A je to jasné. Nikdy bych tohle neřekl. Nechápu jak někdo může takhle spadnout. Ona to asi chudák měla v genech, její otec se upil k smrti, když ji byli 4.
"Velký Iglesias. Gratuluji ti. Dokázal jsi toho hodně," řekl mi kamarád. Kamarád se kterým jsem lozil po stromech a společně jsme padali a lámali si ruce.
"Jo, a co ty?" Podal mi skleničku.
"Já? No dopadl jsem jak nejlépe to šlo. Mám vlastní hotel ve kterém ses už několikrát ubytoval." Vykulil jsem oči. "Vážně? Ani nevím," oba jsme se zasmáli.
   No jo. Bylo pěkné být malým a nemuset mít zodpovědnost. Ale zase na druhou stranu jsem rád, že jsem už dospělí a žiji svůj život. Jsem rád, za to, že jsem mohl vidět znovu lidi se kterými jsem chodil 6let do stejné třídy, měl jsem s nimi stejné učitele, stejné prostředí. Teď se vracím zpátky do svého tajemného světa, kde žiji svůj život s holkou, kterou miluji, s kapelou, kterou objíždím svět, s bandou fanoušků, kteří mě drží na hudební dráze, s mými pejsky, kteří mě vítají, když se vrátím z cesty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Auriel Auriel | 11. února 2011 v 15:50 | Reagovat

Moc pěkně napsané, jak zajímavé můžou být lidské osudy... Jde vám to psaní, jen tak dál ;) :)

2 Juana Juana | 8. března 2011 v 15:20 | Reagovat

Téda Noemi, ty jsi ale šikulka...moc pěkné... 8-) ...moc dobře se to čte a to téma je taky super...nikdy by mě nenapadlo napsat něco z pohledu Enriqua na okolní svět... ;-)

3 Sára Tajina Sára Tajina | 5. května 2011 v 20:44 | Reagovat

Noemi, ty máš neskutečné nápady! Tohle mi nějak uniklo, přišla jsem na to teď a MOC se mi to líbí... Prosím, piš dál, každý tvůj příběh je zajímavý a krásně se čte!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama