Březen 2011

Vracím se domů (Part 2)

27. března 2011 v 22:18 | TheNomik |  Ostatní
17:25 - Odcházím z focení a čančání a běžím rychle zpátky do auta.
17:45 - "Dnešním hostem není nikdo jiný než latinská superstar Enrique Iglesias," řekne Ellen a já se nahrnu za ní. Zamávám na diváky, které sedí v hledišti.
"Tak tě vídám."
"Děkuji." Teď už se usmívám docela pravdivě. Moje kruhy pod očima lehce zmizeli. Brýle jsem měl nepovoleny, ale aspoň tak kšiltovka mi zůstala.
"Enrique, ty jsi výjimečný." Ellen dokáže pobavit, to ano.
"Já? Ty ses zbláznila? Ty jsi výjimečná."
"Ale běž."
"Teď jsem přišel." Lidi se začali smát a Ellen se dotkla mé nohy s velkým úsměvem. Mě to ani vtipné nepřišlo, ale jsem rád, že se lidé směji.
"Je u tebe něco nového?"
"Ani bych neřekl. Jenom jsem vyslal první singl z mého budoucího alba, který vyjde v létě. A na nový rok chystám turné. Jinak je všechno při starém."
"Dobře, dobře. Tvá nová písnička se opravdu povedla. Vážně, moc se mi líbí."
"Děkuji."
"Četla jsem na internetu zajímavou otázku a já ti ji musím položit." Tak to jsem napjatý.
"Nosíš trenky nebo slipy?"
"Dneska mám trenky, někdy nemá nic." Ellen se zasměje.
"A proč sis je dneska bral?"
"Tak přišlo mi nevhodné tady sedět bez trenek, když ještě neobila 22 hodina."
19:00 - Sedím v letadle a jsem na cestě do Londýna. Sedím nad papírem a skládám. Teda spíš se o to pokouším. Za deset minut mě napadly dva řádky.

Někdy cítím, že nikam nemířím
Jdu dál, ale nemůžu najít cestu

A to je všechno. Tím jsem začal a skončil, protože mě vyrušil Fernando a jeho problém s penězi. "Enrique na účet ti přišlo 1.000 dollarů (cca 20.000 korun)." Tak to je ovšem hrozné, pomyslím si. Nijak na to nereaguji. "Problém je v tom, že já nevím za co to bylo. A společnost to neposlala." Tak jo, tohle je opravdu divné, ale proč se nad tím trápit? Zrovna teď? Čeká mě šíleně dlouho cesta, žáden spánek a hup hned na další rozhovor, žáden spánek a zase hup do letadla, zkusit usnout a potom konečně domů. Další ráno do nahrávacího studia, nahrát. aspoň dvě skladby. A tohle je moje předpověď na dalších 24 hodin, tak proč se trápit nad nějakými penězi?
19:40 - Zase sedím sám nad svým papírem. Raději si ho vezmu do klidu, abych mohl psát. Zamknu si dveře a sednu si na postel.

Jsem obklopeným miliony tváří
Všichni říkají, že budeme přátelé.

Mám další dva řádky. Z ledničky si vezmu vodku a společně s ní znovu usednu k popíru.

Dám si další drink, abych zapil bolest
Ale přijde ráno a nic se nezmění
Nebe si plyne dál
Je to zlé, začíná to…

A tím to pro mě končí. Ne že bych už dál nechtěl psát, ale prostě nemůžu. Raději se paiji znovu z flašky a pomalu usínám.

05:00/13:00 - Vystupuji z letadla a nasedám do auta. V letadle jsem asi usnul, bolí mě páteř a mám bloknutý krk. Už chci být zase doma a být v klidu.
06:00/14:00 - Jsem na hotelovém pokoji. V zadní kapce u kalhot mám rozepsaný text další písně. Nemůžu teď začít psát, protože musím počkat na doktora. Nemůžu se skoro pohnout. Hlava mě bolí. Mám pocit, že jsem se musel z té vodky opít. Jinak to není možné. Časový posun mi nedovoluje si odpočinout. Na 14:30 - zdejší čas - musím být znovu v místním rádiu.
06:10/14:10 - Doktor mě masíruje a já jsem uvolněný. Moje záda už neplaší. Jsou v klidu.
06:30/14:30 - Všechno jsem stihnul a tak sedím na židličce a poslouchám moderátora, jak upozorňuje na mojí přítomnost ve studiu.
08:30/16:30 - Zastavíme se ještě rychle v MacDonaldu.
09:00/17:00 - Znovu letadlo. Přichází mi esemeska a na displeji se mi objevuje Anna. Rozbaluji zprávu: Mrzí mě, že jsme se rozešli. Vím, že teď hodně pracuješ a já nemůžu po tobě něco takového žádat jako jsou děti, ne teď, já vím. Došlo mi to, ale později, prosím dovol mi abychom si spolu promluvili. PS: Miluji tě A. Nad zprávou kroutím hlavou, ale odpovědět bych na to měl. Jenomže jsem líný a raději se chopím psaní na svůj papírek.

Slyšel jsem v rádiu tvou oblíbenou píseň
Přiměla mě přemýšlet nad vším co jsme dělali
Je toho mnoho, o čem jsme mluvili
Ale já nemůžu, i když říkám, že mi chybíš
Jde mi to poněkud dobře, ale na refrén přijít nemůžu. Nejde to. Už jsem pokrčil asi deset papíru, ale ani na jednom není nic co by jsem chtěl napsat.
11:30/19:30 - Časové pásmo pomalu vrátím zpátky na to Miamské. Pokrčených papíru přibylo. Ale něco jsem začal psát a docela to vypadá dobře.

Nechci čekat až to skončí
Nechci čekat až bude po všem
Nemůžu čekat do zítřka
Protože už jsem čekal dost dlouho

19:00 - Otvírám si bránu a vjíždím svým autem dovnitř. Vítají mě moji pejsci, ale vidím stát u dveří jednu osobu. Všechno je mi vlastně už jedno. Rozběhne se ke mně a já k ní. Dám ji dlouhý polibek a ona se mi omlouvá. Omluvu přijímám.

Jsem doma, když je semnou Grammy, Lucas a Anna… a proto mě napadají mé poslední slova k refrénu LÁSKO, VRACÍM SE DOMŮ

Vracím se domů (Part 1)

27. března 2011 v 22:16 | TheNomik |  Ostatní
8:00 - Zvoní mi budík. Marně se snažím vstát, ale při pomyšlení co mě všechno dneska čeká, tak se mi stává ještě hůř. Podívám se vedle sebe a vidím prázdnotu. Další důvod, proč se zahrabat pod peřinu a ještě zůstat ležet.
8:10 - Konečně vstávám z postele. Protřu si oči a vyrážím dolů do kuchyně. Z ledničky vytáhnu mléko, položím ho vedle nachystané misky ze včerejška. Do ní nasypu konflejky a zaliji je mlékem.
8:35 - Oblékám se do ryflí a trička. Rychle si čistí zuby. Vezmu si kšiltovku a mikinu. Znovu slezu ze schodů dolů. Ještě rychle schovám mléko do ledničky, aby se nezkazilo. Vzpomenu si, že by jsem měl Juanitě - mé hospodyni - nechat nějaký vzkaz. V rychlosti hledám papír a tužku. Juanito, vrátím se až zítra pozdě večer. Prosím kup Lucasovy granule, víš které ne?Jinak se nemusíš trápit s úklidem, neudělal jsem bordel. Anna je fuč, ale to jsi zjistila sama, takže kašli na její věci a nechej je na místě, kde je nechala, přeji ti krásný den EI.
8:50 - Nastupuji do auta a vyrážím směrem k letišti. Jsem pořádně nevyspalý, ale člověk si musí zvyknout, jenom já jsem si na to ještě asi nezvyknul.
9:15 - Zdravím všechny okolo a společně nastupujeme do letadla, které nás odveze do LA. V letadle se marně snažím ještě usnout. Fernando je nervózní a já nemám ani páru o tom proč. Gilmar a Laura sedí u stolu a jako obvykle hrají karty. Letušky pochodují nahoru a dolů. Roznášejí nám nějaké dobroty, ale já pokaždé odmítám. Sedím u okna a koukám se z něj. I kdybych se snažil sebe víc, neusnu. Raději si do sluchátek pustím hudbu a poslouchám.
10:05 - Vycházím z letadla a v dálce vidím povykující fanynky. Unaveně sklopím hlavu a jdu za nimi. Fernandovy se to moc nelíbí, ale raději mě ignoruje. "Ahoj," řeknu jim a ony se začnou smát nebo mají vykulené oči. Usmívám se, ale do úsměvu mi vůbec není. Spíš bych raději někde zalezl. "Jsi tak úžasný, děkujeme za tvou hudbu," řekne mi jedna z nich. "Ne, já děkuji. Rád bych si s vámi povídal, ale bohužel mám moc práce a času málo." Omluvím se jim a běžím za Fernandem a ostatními.
10:30 - Stojím u mikrofonu a ruce mám v kapsách. Lezou ze mě samé falešné tóny. Dneska večer mám vystoupení a rozhovor u Ellen. Její show mám rád, ale opravdu se mi nechce u ni vystupovat a už vůbec ne v tomhle stavu.
10:40 - "Co je to s tebou dneska?" ptá se mě Gilmar trochu naštvaně. "Nic, jenom mě dneska nic nebaví," odpovídám po pravdě. Kývnu na mou kapelu, aby začali znovu hrát. Zase zpívám začínám znít alespoň jako patnáctiletý kluk, který je poprvé na podiu a snaží se zpívat.
11:20 - Nasedám do auta a vyrážím do rádia. Musím si udělat promo. Tak jsem teď všude. Ráno rádio, odpoledne rozhovor a photoshoot pro nějaký časopis, večer vystoupení v TV.
11:40 - Sedám si na židli a na hlavu si dávám sluchátka. Snažím se smát a vypadat, jako ten nejšťastnější člověk na zemi. Naštěstí mám brýle a kšiltovku. Nejde mi vidět do očí, alespoň nikdo nevidí mé kruhy pod nimi. Po kšiltovkou a brýlemi se ukrývá ten pravý smutný Enrique, který myslí na úplně jiné věci.
"Tvá nová písnička je pecka v rádiích, jaký máš z toho pocit?"
"Mám z toho moc dobrý pocit, vážně, jsem za to rád."
"Dneska tady máme Enriqua Iglesiase, na facebook a na Twitter nám pište vaše otázky." Moderátor do rádia pustí můj nový hit. Moje koutky se pohybují nahoru a dolu. Napiji se a to je celé co stihnu udělat než písnička skončí.
"S kým ještě by jsi chtěl spolupracovat?" Vykulím oči, ale nikdo to nevidí. Pozvednu ramena a zasměji se. "Nevím, super spolupráce by byla s fanoušky. Vzal bych nějaký fanclub a s nimi nahrál nějakou písničku." Moderátor se tváří jako by viděl blázna, ale taky se snaží být milý. Nevypadá, že by zrovna rád hrál mou hudbu a už vůbec ne mě poslouchal a pokládal mi otázky.
13:00 - Vycházím z rádia a mířím na oběd. Během obědu mě vyruší parta mých fanoušků. Poskytnu jim nějaké fotky, podpisy a polibky. I když ze všeho nejvíc nesnáším, když mě někdo nenechá ani chvíli v klidu najíst i přesto nepřestávám se usmívat.
14:40 - Všichni sedíme znovu v autě a jedeme na zkoušku k Ellen. V autě na chvíli zavřu oko, ale stejně mě probudí Lauřin mobil, který jasně hlásí, že dostala esemesku.
15:10 - Zakláním hlavu a začínám zpívat. Ellen mě pořád pozoruje. Snažím se podat to nejlepší ze mě, ale nedaří se mi to.
15:20 - Odcházím ze zkouším a mířím do časopisu. Kde si budu muset sundat brýle a kšiltovka se jim taky nebude líbit. Ach jo.
15:45 - "Ahoj!" Zdraví mě redaktor. "Čau!" řeknu s úsměvem a posledně s ním si sedám na jednu ze sedaček, které v redakci mají.
"Tak co Enrique, jak se máš?"
"Ale jo, díky, dobře." Trošku lžu.
"Tak jo moje první otázka zní: Co Anna?" Oh můj bože! Nenávidím lidi co se na to musí pořád ptát. Neustále je zajímá moje soukromí. Sakra, jsem tady kvůli hudby a ne kvůli Anny.
"Anna…" Musím se zamyslet nad tím co mám říct. "Anna je v Rusku." Napadne mě rychle. Přeci nebudu oznamovat, že se semnou rozešla ne? Věta Anna je v Rusku mi sice přijde podlá, ale je mu to musí stačit.
"A co svatba? Děti? Ty pořád říkáš ne, ale když bude to ano?" Tohle mě pobaví. Musím se tomu trochu zasmát.
"Děti? Svatba? Klid, to ještě nehrozí," říkám klidně a opravdu to myslím doopravdy.
"Tak co? Kdy se můžeme těšit na tvé turné?" No už jsem nedoufal, že by se mě zeptal na něco jiného.
"Turné? Bude." To je celé to řeknu. Ještě semnou prohodí několik otázek a jdeme na photoshoot.
16:30 - Všude jsou samé blesky. Navlékly na mě sako. Cítím se ještě víc nesvůj než před devátou hodinou ráno. Hlavu skláním, nakláním. Usmívám se, mračím se. Ruce v bok, složené, v kapsách. Všechno co se po mě žádá to udělám. "Vyplázni jazyk," řekne mi fotograf a já aniž bych na to pomyslel, co to vlastně dělám a proč, tak to prostě provedu.

Part 2 je zde: http://enriqueiglesias-fanfiction.blog.cz/1103/vracim-se-domu-part-2