Květen 2011

Jsem tady neprávem (Part 4)

16. května 2011 v 19:00 | TheNomik |  Ostatní

Den 30

Tak už je to měsíc. Měsíc sedím na zadku v malém prostoru. Veronica se na mě nejspíš vykašlala. Už dva týdny jsem ji neviděl. Neposlala mi žáden dopis, žáden vzkaz m nenechala u dozorců. Poslední, co jsem od ní dostal byli jaké si šifry. Bylo tam toho napsané tolik. Nechápal jsem jedinou větu. Musela jsem to vyluštit, ale neměl jsem na to sílu. Už mi to lezlo krkem.
Za ten strašlivý měsíc jsem shodil asi deset kilo. Já opravdu nic nejím a měl bych to napravit, ale prostě stávkuji. Nevím jestli sám proti sobě nebo proti všem kolem mě. Dneska by k nám měla dorazit jakási psycholožka nebo co. Nevím proč, ale je fajn, že přijde. Aspoň nějaká ženská.
V pořadí k ní na "kontrolu" jsem pátý. Nevím podle čeho to berou. Docela pěkné číslo.
No, už mě volají. Trochu se tam bojím jít.
"Ahoj, ty jsi Enrique, že?" Otevřel jsem pusu dokořán. Byla to Veroničina sestra.
"Ahoj, jo." Usmála se na mě a pohledem mi říkala, že je to v pořádku.
Dveře se zavřeli a já jsem s ní zůstal sám.
"Jsi vyhublý. Veronica mi říkala, že nic nechceš jíst. Umřeš."
"Bello, já nemám chuť něco jíst. Nebaví mě zvracet."
"To sis na to nezvyknul?" Šeptali jsme. Posadil jsem se na lůžko a ona ke mně přistoupila. Kdyby to nebyla od Veronicy sestra, tak přisahám bohu, že ji políbím. Je strašně moc krásná. A s neklidem říkám, že je krásnější než Veronica. Celkově mě přitahuje. I když by ji člověk někdy rád vrazil za to jak mluví, ale jindy by ji člověk začal líbat a nikdy ji nepustil z náručí. Nejsem do ní zamilovaný a nikdy jsem nebyl. Nám dvěma by to stejně nikdy neklapalo.
"Máš doma psa? Tak až se vykaká, tak si dej tu pochoutku. Mňamka, co?"
"Humor ti zůstal, že?"
"I ten se pomalu vytrácí." Přiblížila se ke mně blíž. Byli jsme si neskutečně blízko.
"Enrique, něco musíš snít."
"Včera jsme měli krupicovou kašli, snědl jsem ji. Byla dobrá." Teď mi byla ještě blíž. Musel jsem polknout.
"Podívej se mi do očí," řekla klidně. Udělal jsem to. "Byl jsi v té bance?"
"Ne." Naše nosy se dotkly.
"Když přiznáš, že jsi tam byl, tak tě políbím."
"Ale já jsem tam nebyl." Nevím jestli si semnou hrála. Možná to byla zkouška, něco jako detektor lži.
Nosy se nám odlepili od sebe a ona si šla něco zapsat. Sedla si na židli naproti mně a jenom mě pozorovala. Já jsem pozoroval ji. Občas sklopila oči dolů, občas se podívala na strop.
"Nedívej se na mě," řekla potichu.
"Jaké má tohle sezení náplň?" Nechápal jsem to. Jenom, tak? Prostě se dívat na krásnou ženu? V tom případě nechci aby tohle skončilo.
Cítil jsem, jak sklouzla pohledem do mých intimních míst. "Chybí ti to," poznamenala a přišla ke mně. Dala mi pusu na nos a znovu se vzdálila.
"Už brzy budeš z toho venku, neboj. Dostanu tě z toho."
"Z čeho přesně?" Trochu jsem zažertoval.
"Nechej toho. Víš dobře, že mám slabost pro tvé oči. Nerada bych Veronice ublížila." Zakroutil jsem hlavou a seskočil jsem z lůžka. I když mi to lůžko připadala pohodlnější než to co mám na cele.
Přišel jsem k ní a dal jsem ji pusu na čelo. Objali jsme se. My dva máme už leda co za sebou.
Rozloučila se semnou a do ruky mi dala nějaký dopis. Když jsem došel na celu, tak jsem si ho začal číst. Byl neuvěřitelně dlouhý. Měl tři papíry popsané z obou stran.
Ahoj, Enrique, promiň, že jsem za tebou už tak dlouho nepřišla. Stále řeším spoustu problému. Doufám, že jsi pochopil můj minulý dopis a pokud pochopil, tak je to jenom dobře. Teď ti musím vyprávět něco nového, něco co se tě týká. Vím, jak tě z toho dostat, ale budeš muset ještě počkat. Během pár týdnu se tvůj případ dostane k znovu otevření a půjde k soudu. Všechno potřebné je v dřívějším dopise. Mám hned několik novinek, které ti řeknu až se dostaneš z vězení.
Kdybych vám měl od vyprávět celý dopis, tak by vás to přestalo bavit. Každopádně se má ona dobře a konečně jsem dostal nějaké zprávy.
Za chvilku přibude další čárka na mé zdi. 31. čárka. 31 dní. Je to šílené. Moc šílené.
Když jsem psal 30.čárku, tak jsem tomu nemohl uvěřit. Měsíc mám za sebou. Je to docela dobrý pocit. Už se ale nikdy nechci vracet.
Každý pátek hraji a zpívám s vězni. Každý úterý a čtvrtek posiluji. Každou neděli si nadělám nějaké zásoby jídla na další dva dny - krupicová kaše - když poprosím dozorce, tak mi ji dokonce ohřejí. Každé pondělí sedávám venku a dívám se na oblohu. O víkendech píšu písničky. Ostatně píšu písničky vlastně pořád. Za ten měsíc jsem dal dohromady tři. Mám k ním text a noty. Už připravuji a píšu čtvrtou. Skládám je ze života ostatních. Nebo ze své samoty.

Den 31

Ráno jsem se probudil předčasně jako obvykle. Šel jsem se nasnídat a umýt si zuby. Dneska jsme měli nějaký rohlík. Snědl jsem ho suchý, protože ta divná paštika mi přišla zkažená. Pasta na zuby je děsná a kartáček už mám špatný, ale raději si nikomu nestěžuji. Někteří jsou na tom ještě hůř.
Teď jsem se akorát vrátil z umývárny. V mé cele sedí strážce a brečení.
"Stalo se něco?"
"Nic, ale tohle byla jediná cela kde jsem se mohl vybrečet." Zamračil jsem se. Bachař odešel bez vysvětlení.
Když jsem vyšel ven na sluníčko, tak mi všichni tleskali. Musel jsem se mračit. Nerozuměl jsem tomu.
"Co se dneska děje?" Všichni se začali smát. Když jsem se otočil, tak jsem dostal pecku do hlavy.
Otevřel jsem oči a ležel jsem ve své posteli. Ne v posteli ve vězení, ale doma. Vstal jsem a šel jsem dolů po schodech. Mžoural jsem nevyspale očima. Otevřel jsem oči dokořán, abych pořádně viděl na ženu, která připravovala snídani. Anna? Cože? Protřel jsem si oči znovu a znovu, ale pokaždé jsem viděl Annu. Ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl. Byla tam prostě ona. Že by se mi to všechno jenom zdálo? Bylo to tak opravdové. Vybavuji si snad každou čárku, kterou jsem na zeď napsal. A Veronica? Co pak se mi zdálo o Veronice? Proč ona?
Nasnídal jsem se. Jedl jsem to tak rychle a s chutí, že se mi Anna divila. Po snídani jsem se vydal do ložnice. Hledal jsem na ve stole staré písničky, které jsem kdy napsal. Našel jsem tam i ty, které jsem složil ve vězení. Přitom nemám dojem, že bych je psal někde a někdy jindy. Zvláštní. Anna místo Veronicy. Měkká postel místo pér, které vám tlačí do páteře. Zkontroloval jsem i svou váhu, která byla kupodivu normální.

Měsíc po probuzení

Sedím na pódiu na Miami Beach a tajně doufám, že se objeví Veronica. Pořád po ni pátrám. Stále a stále se chci vrátit do snu a zjistit, co to všechno znamenalo.
Postavím se. Začnu zpívat, ale náhle mě vyruší úsměv z davu. Stojí tam ona. Ta na kterou myslím. Ta která mi zůstala v hlavě. Snažím se to dozpívat a potom seskočím z podia.
"Ahoj, přišla jsem se na tebe podívat. Už dlouho jsme se neviděli."
"Ahoj, tak dlouho jsem tě hledal."
"Já vím," řekla klidně. Rozbušilo se mi srdce. Začal jsem ji líbat. Všechno mi bylo ukradené, protože jsem se náhle cítil jako ten nejšťastnější člověk na zemi.
Otevřel jsem své oči. Veronica se vytratila a v mém obětí byla slečna, které bylo asi dvacet let. Líbal jsem ji. Veronica byla jenom v mé mysli. Omluvil jsem se a utekl jsem.
Po tomhle incidentu jsem se dozvěděl, že Veronica zemřela před měsícem. Nemohl jsem tomu uvěřit. Před měsíce se mi zdál ten tolik skutečný sen. Je to náhoda?
A až teď jsem pochopil šifry v dopise, který mi Veronica poslala, když jsem byl ve vězení. Rozšifroval jsem ho: I když umírám. Nikdy neumřu ve tvém srdci jako ty nikdy nezemřeš v tom mém. Navždy naše srdce budou tlouct pro toho druhého. Zachránil jsi mě už několikrát, políbil jsi mé rty a já jsem ožila. Děkuji za každý nádech a naslouchání. Tohle je mé poslední sbohem. Tohle je můj poslední polibek, ale pamatuj, vždy budeš můj hrdina.
PS: Proč jsem si vybrala vězení? Abys mi nemohl utéct a já tě našla vždy a všude.

Jsem tady neprávem (Part 3)

14. května 2011 v 15:34 | TheNomik |  Ostatní
Den 5

Ať jste sebe větší silák a jste odvážní, tak ve vězení zjistíte jaká je vaše pravá stránka. Já jsem naopak zjistil, že nejsem zase tak úplné nic. Když po mě dneska házeli šutry, tak jsem se nenechala a začal jsem je házet po nich taky. Když všichni začali po mě křičet, že jsem ztroskotanec, tak jsem přikyvoval a křičel jsem s nimi: "Ztroskotanec! Ztroskotanec!" Tolik se snažím nepadat na zem, i když mi věčně někdo podkopává nohy. Můj spoluvězeň má stále za to, že bychom měli vymyslet nějakou skupinu. Nedivím se mu, že stále něco vymýšlí. Je tady už devět let a nudí se čím dál tím víc. Já jsem si začal dělat čárky na zdi v cele, abych měl aspoň nějaký přehled.
Po obědě jsem čekal na Veronicu, ale nepřišla. Zavolat jsem si nesměl. Takže jsem sám.
Dva vězni se začali prát. Bachaři dělali že to nevidí. Nemělo mě to překvapit, ale překvapilo. Vězni si vyhrožovali smrtí a podobně. Nevím, proč se začali prát. Kim mi řekl, že musím něco udělat. Že ten jeden z nich je jeho bratr. Chvilku jsem přemýšlel. Zakřičel jsem: "Hej!" Nepomohlo to. Co jsem vůbec čekal?
Rozhlédnul jsem se kolem sebe. Kimovy jsem dal do ruky nějaký klacek, který ležel na zemi a řekl jsem mu aby s ním začal vyťukávat nějaký rytmus o lavičku. Zatím nikdo z nich nezačal poslouchat. Začal jsem tleskat, jenomže ono jich tam pleskalo víc. Můj tlesk začal dostávat rytmus jako v mé písničce Do You Know. Začal jsem do toho zpívat. Aby mě slyšeli a postřehli mě, tak jsem si vstoupnul na lavičku. Kupodivu se na mě několik z nich otočilo. Otáčeli se postupně dokud se na mě všichni nedívali. Tleskali ve stejném rytmu. Všimnul jsem si, že mě začali poslouchat i bachaři. Někteří z nich dokonce zpívali.
Když jsem dozpíval všude se rozhostilo naprosté ticho. Neskočil jsem z lavičky a odešel jsem. Několik z nich šlo za mnou a křičeli po mě ať se zastavím. Měl jsem trochu strach, ale přeci jsem se otočil.
"Umíš zpívat?" zeptal se jeden z nich.
"Zdá se, že ano."
"A to co jsi zpíval bylo co?"
"To byla jedna z mých písniček." Přistoupil ke mně blíž.
"Jedna?" Přikývnul jsem. Nechtěl jsem, aby tady všichni věděli, že jsem profesionální zpěvák. Nejspíš bych ještě víc přihoršil svému jménu ve vězení.
"Skládáš hudbu?" divili se.
"Ano, mohl bych už jít?"
"Ne, ne dokud nám v pátek nezazpíváš nějakou ze tvým písniček."
"Je to lhář! Já jsem tu písničku slyšel v rádiu!" Zakřičel jeden z davu vězňů, kteří mě pozorovali.
"To je jedno, hlavně ho chci slyšet zpívat." Zhluboka jsem se nadechnul a zase vydechnul, nakonec jsem jim slíbil, že nějakou zazpívám.
Odešel jsem na svůj pokoj. Jemináčku! Už jsem tomu řekl pokoj? Vážně blbnu. Takže jinak. Odešel jsem na svou celu, kde jsem si sednul na postel. Podíval jsem se na tu čárku, kterou jsem měl hned před sebou. Vzal jsem si nějaký kapínek a udělal jsem další čárku. Měl jsem další den za sebou a před semnou jsem jich měl ještě několik set.

Den 6

Ve vězení se vám všechno táhne a dny utíkají pomalu. Byl pátek, takže jsem odpoledne měl jít zpívat. Nejvíc jsem se, ale těšil na Veronica. Už od páté ráno, když jsem vstal, tak jsem se na ní těšil. Tajně jsem doufal, že něco nového objevila.
Přišel čas oběda. Znovu jsem si ani nekousnul. Ani jsem si nenabral jaké si lžičky něčeho hnusně zbarveného. Jediné, co jsem si na oběd dal byl čaj. Nebyl slazený, ale to mi bylo v celku jedno, když jsem měl neuvěřitelnou žízeň.
Po obědě jsme musela jít všichni do cel a tam hodinu ležet. Během hodinové pauzy jsem chvilku ležel a díval jsem se na strop a chvilku jsem si něco zapisoval na papír. Zatím to na mě jako slova k dobré písničce nepřipadalo, ale něco jsem dělat musel.
Nakonec jsem ještě k tomu usnul. Vzbudilo mě až když jsem slyšel, že se brána cely otevírá. Neuvěřitelně vrzala.
Vyšel jsem ze své cely a zamířil jsem k návštěvám. Čekal jsem jestli se Veronica neukáže.
Už bylo skoro po ukončení návštěvní doby, když se objevila.
"Promiň mi, že jsem včera nepřišla." Omlouvala se mi, když mě objímala.
"To je v pořádku. Je to v pořádku."
Posadili jsme se naproti sobě.
"Pátrala jsem včera od rána do večera. Všichni tví fanoušci buší na policejní stanice. Jsou ve městech a mají obrovské plakáty, že jsi nevinný. Buší mi na dveře z různých zemí a chtějí vědět, kde jsi, ale nesmím jím to říct. Všichni mi chtějí pomoct, ale já nevím jakby mohli." Veronica se rozplakala. Chytil jsem ji za ruku. Ve skutečnosti, když jsem si myslel, že budu potřebovat pomoct já, tak ji spíš potřebuje ona. Je úplně sama. Já sice taky, ale mám skoro jisté, že si najdu přátele a nikdo mě nebude pronásledovat. Ona to má o hodně horší. Snaží se mi pomoct.
"Vebi, prosím řekni všem, že jim moc děkuji. Že to zvládnu a že jsem v pořádku. A že je prosím, aby mi i na dále věřili. Jenom jim prosím tohle řekni." Veronica přikývla. Utřel jsem ji slzy a zastrčil jsem ji vlasy za ucho.
"Něco mi pomohli najít tví fanoušci. Ptala jsem se právničky a ta se pokusí najít, co nejvíc informací. Fanoušci objevili nějaké informace o dávných podobných případech, jako jsi ty. Nevím, kolik je na to pravdy. Včerejšek jsem proseděla u telefonu a počítače. Našla jsem o něm akorát, že by měl být na živu. Viděla jsem nějaké jeho fotky z dětství a je ti hodně podobný. Ale ještě nevím o něm dostatečně tolik informací, abych se s tím hnala k soudu. Dej mi ještě čas, prosím."
"Ani nevíš, jak jsem ti vděčný za to, že se o tohle tak moc staráš. Děkuji."
"Tohle mi pomohli najít fanoušci. Nejsem na to sama. Snažíme se. Zítra asi nedorazím. Pojedu do New Yorku, kde se s nimi sejdu a všechno to pokusíme dát dohromady."
Zazvonil alarm a Veronica musela odejít.
Jenom, co jsem se vrátil zpátky do cely, tak mě všichni začali volat, že bych měl jít zpívat.
Kim mě zavedl do místnost, kde bylo malé pódium. Dal mi mikrofon a kytaru. Okamžitě jsem věděl, co nimbusu zpívat. Don't Forget About Me.


Part 4: ZDE



Jsem tady neprávem (Part 2)

13. května 2011 v 21:58 | TheNomik |  Ostatní
Den 3

Čeká mě soud. Sedím na lavičce v soudní síni a čekám na soud. Obviní mě z krádeže. Můj praštěný právník tvrdí, že je nemožné abych si to nepamatoval. Zabil jsem dva lidi a ani o tom nevím. Je to kruté, ale nemůžu nic dělat. I když mi Veronica přišla svědčit, tak to stejně nejspíš nepomůže. Policie má nezvratný důkaz. Video. Ať se budu bránit, jak budu chtít, tak jenom tak nevyváznu. Tak či tak dostanu nepodmíněný trest. Jediné, co pro sebe můžu udělat, že se omluvím a řeknu, že mě to mrzí. Nechci žít s nálepkou vraha a zloděje. Prostě nechci.
Soudce přišel a tak jsme všichni povstali. Soudce zahájil soud a jako první si zavolal policistu. Ten mu ukázal video. Na to jsem přišel na řadu já.
"Proč jste chtěl ukrást peníze?" zeptal se mě žalobce. Pokud to vůbec byl nějaký žalobce.
"Potřeboval jsem je."
"Zrovna vy?"
"Navážíte se do mého jména?"
"Ne, jenom mě to překvapuje. Tvrdíte, že si na nic nepamatujete, jste na drogách?" Zahlédl jsem Veronicu a zavřel jsem oči. Polknul jsem a pomalu jsem je zase otevřel. Podíval jsem se žalobci do očí. "Ne, drogy neberu."
"Proč tedy tvrdíte, že to nejste vy, když jde jasně vidět, že jste to vy?" Právníci na to, aby mohli být právníky studují dlouho a musí být chytří. Jenomže když se takhle pitomně ptají, tak mě to rozesmává. Obhajovat se sám by konec konců možná dopadlo lépe.
"V době téhle loupeže jsem byl se svou přítelkyni Veronicou Forbess. Leželi jsme spolu v posteli. Detaily si snad mohu nechat pro sebe, ne? Nechápu, proč bych měl krást peníze, když mám své." Začal jsem se bránit, i když mi to právník zakázal.
"A co jste v té posteli dělali?"
"Námitka!" řekl můj právník. "Tahle otázka je nevhodná." To jsem tedy s ním souhlasil. Poprvé za celou dobu našeho setkání.
"Souhlasím, tato otázka je nevhodná." Soudce mi přišel docela sympatický. Vůbec ho to nebavilo.
Posadil jsem se zpátky a zavolali mou přítelkyni. Veronica si sedla. Byla celá nervózní a smutná. Bylo na ni vidět, že plakala.
"Slečno Forbess, je pravda, že jste byla s panem Iglesias v době přepadení banky v posteli u vás doma?"
"Ano." Mluvila nejistě. Což nebylo moc dobré.
"Pokud byl pan Iglesias v posteli, kdo je to na té kameře?" zeptal se můj právník.
"Nevím, ale Enrique to není."
"A jak to víte, že není?"
"Protože by nikdy nešel přepadnout banku bez slunečních brýlích a kšiltovky značky Adidas." Vykulil jsem oči. Znala mě dobře, kdyby ne, tak bych se divil, ale tímhle mě dostala.
"Pane soudce a jak dobře můžeme vidět na kameře muž nemá sluneční brýle a ani kšiltovku. Má klobouk." Dobrý postřeh ty troubo, pomyslel jsem si na účet svého právníka.
"Ale to nenasvědčuje tomu, že nebyl v bance. Pan Iglesias má v bance účet. Minulý týden mu účet někdo zmrazil." Dal se do řeči obhájce. Soudce přikyvoval.
Předvolali svědka a ten jednoznačně ukázal na mě. Byl si jistý, že jsem tam v tu dobu byl a opravdu jsem střílel a kradl.
Asi po hodině mě zvedla porota a vznesla svůj rozsudek.
"Porota shledala pan Enriqua Miguel Iglesias Preyslera za vinného. Soud mu uděluje deset let podmíněně na pět let." Sklopil jsem hlavu k zemi. Bylo mi vážně zle. Deset let. Minimálně pět let tam budu trčet. Pět let.
Ochranka - nebo jak se jim tam říká - mě vzala a chtěla mě odvést. Nebránil jsem se. Byl jsem z toho natolik mimo, že jsem nebyl schopný něco dělat. Veronica ke mně přišla a políbila mě. Do ucha mi zašeptala: "Neboj, vytáhnu tě odtamtud dřív než řekneš švec, dej mi čas. Drž se, miluji tě." Povzdechl jsem si. "Taky tě miluji." Po tváři mi stékala slza. Ani Veronica se neubránila smutku.
Policejním autem mě odvezli do věznice. Tam mi vzali všechny věci. Dali mi bílé tričko, nějaké kalhoty a modrou košili. Když jsem se zeptal jestli si můžu nechat kšiltovku, tak mi ji zatrhli. Prý možná později, ale to si mezitím zvyknu, takže až za deset let papa čepičko.
Má cela měla číslo 57. V ní seděl nějaký chlápek. Byl menší postavy a nevypadl nijak hrozně.
"Ahoj," pozdravil mě. Zvednul jsem ruku a pozdravil jsem ho taky.
"Za co sedíš a na jak dlouho?" zeptal se mě, když jsem si sednul na židli, která byla v koutě.
"Deset let, sedím za něco co jsem neudělal." Pořád jsem měl to své. Já jsem nikoho nezabil. Tím jsem si byl 100% jistý.
"Jsem Kim," představil se.
"Enrique."
"Jasně! Ty jsi Enrique Iglesias. Já věděl, že tě odněkud znám. Hele, každý pátek nám dávají volno a tak by ses mohl chopit mikrofonu, co myslíš?"
"Nemyslím si."

Den 4

Probral jsem se ještě dřív než začal zvonit alarm, abychom vstávali na snídani. Na tu jsem se vážně netěšil. Měl jsem sto chutí se oběsit. Ale věřil jsem, že mě z toho Veronica opravdu dostane.
Sešli jsme dolů po schodech a dali jsme se všichni do nějaké jídelny. Všude bylo plno stráží. Všichni vězni včetně stráže si mě prohlíželi. Byl tam nějaký transvestita, který doslova slintal, když se na mě díval. Musel jsem se ale vzchopit a pokusit se sníst aspoň něco. Jenom co jsem si kousnul, tak jsem letěl na záchod zvracet. Bylo to odpornější než zkažené mléko.
Po snídani nás nahnali ven. Někdo tam hrál basket, někdo zase cvičil. Všimnul jsem si nějakého gayského páru. Muckali se tam a osahávali. Ostraha - nebo se jim také říká bachaři - to ignorovali. Stáli jak hrušky a pozorovali jestli někdo nechce utéct.
Sednul jsem si na lavičku a pozoroval jsem lidi kolem sebe. Ke mně si přisednul mladík, kterému mohlo být okolo dvaceti let.
"Jsi tady nový, že?" Přikývnul jsem. "Já jsem tady už dva roky. V obraně jsem zabil svého otce." Ne, že by mi bylo jedno jak se tady kdo dostal. Mohli být některé historky zajímavé, ale neměl jsem na to náladu.
"Hele, jestli chceš být sám, tak udělej nějakou pitomost. Zavřou tě na samotku. Je to pro nováčky nejlepší. Aspoň nepřijdeš o svou hezkou prdýlku." Zašklebil jsem se. "Nekoukej tak. Jsi z nás tady nejhezčí, co si budeme povídat, ale jsi hotový Ken v kupce hoven." Pořád jsem se mračil a byl jsem překvapený. Ono mu možná bylo trochu víc. Asi tak 25.
Oběda jsem se ani nedotknul. Všichni mě pobízeli, že bych měl, ale já jsem neměl hlad.

Odpoledne přišla Veronica.
"Tak jak to tady zvládáš?" zeptala se mě.
"Jak myslíš? Nevyspal jsem se, bolí mě záda, mám hlad. Záchody jsou tady tak odporné, že tam chodím jedině zvracet. Nemáš pro mě aspoň papír a tužku?"
"Myslela jsem na to a donesla jsem ti papír i tužku, ale tužku otupili, tak nevím jak s ní budeš psát." Veronica mi dala papír a tužku skoro bez tuhy. Chytla mě za ruku.
"Dostanu tě pryč. Slibuji. Pátrám po tom dalším, ale zatím nic. Čekám na to, že by to mohl udělat znovu." Přikývl jsem. Nevěřil jsem tomu, že by to udělal znovu.
Alarm udělal píp a Veronica musela jít. Začali jsme se líbat, ale moc dlouho jsme nemohli. Zamávala mi a já ji. Přes mříže.
Bachař mě odvedl zpátky do věznice. Sednul jsem si v cele a seděl jsem. V ruce jsem měl tužku a papír jsem měl opřený o koleno. Přemýšlel jsem. Měl jsem chuť psát.

Part 3: ZDE

Jsem tady neprávem (Part 1)

12. května 2011 v 23:43 | TheNomik |  Ostatní
Den 1
"Baví tě to tady?" zeptal se mě Patrick.
"Co myslíš?" Společně sedíme na policejní stanici a koukáme do blba. Nejsme policisté, to ne. Jsme obvinění. On tedy právem, ale já neprávem. Je to hrozné. Když mě odvedli z restaurace před mou přítelkyni, tak jsem se cítil hrozně. Ale jsem natolik unavený, že nemám ani sílu to řešit. Je noc a já jsem mimo ze všeho co se děje. Jenomže nemůžu spát, takže chodím z místa na místo a Patrick mě pozoruje. Je zvláštní, ale kdo by nebyl, když vykradl banku. I když jsem v téhle cele asi tak čtyři hodiny, tak už vím o něm všechno. Je zvláštní a děsně ukecaný. Bohužel ani on nespí, takže mele a mele. Je mi fuk, co říká. Neposlouchám ho.
Raději jsem si lehnul na tu podivnou lavičku, nebo co to je a zavřel jsem oči.

Den 2

Nepochopil jsem, proč mě odvedli. Nechápu to ani teď, ale už je mi to vlastně jedno. Sedím už tady druhý den a nikdo mi nechce pomoct. Sedím v cele s tímhle - s prominutím - pošukem a nikdo mi nechce pomoct. Má přítelkyně je prý v nemocnici, protože ji někdo ublížil. Někdo tvrdí, že jsem to byl já a někdo zase, že to byl můj soused. Kde je pravda taky nevím. Ne, že bych ji ubližoval, ale nějak se mi nechce věřit, že je v nemocnici. Žáden hovor mi nepovolili a tak ji nemůžu zavolat.
Když tady tak sedím a přemýšlím nad tím jestli je to hloupý sen nebo skutečnost, tak k nám do cely přichází další muž. Je potetovaný od hlavy až k patě. Je vysoký, ale neřekl bych, že bude vyšší než já. Na sobě má motorkářskou koženou bundu a rifle. Mám z něj strach.
Sedne si vedle mě a já se z toho málem - po tam to. Horší je ale, když promluví.
"Hele, co jsi zač?" zeptal se mě. Vymrštím oči k němu a pokusím se o něco jako by úsměv.
"Já jsem někdo, kdo nechce, aby někdo věděl kdo to je." Zamračil se. Čekal jsem, že to nepochopí. Chytrý nebude, to mi došlo hned když jsme ho uviděl. Proto bude fajn si z něj dělat trochu srandu - hlavně s rezervou!
"Aha," odmlčel se. "jak ses sem dostal?"
"Vzala mě policie. Dva chlápci v uniformách." Začalo mě to bavit. Po dvou dnech v cele už člověku trochu hrabe a nudí se. A tenhle "tvrďas" se mi líbí, je fajn že přišel.
"Proč jsi tady ty?"
"Říkali něco o tom, že jsem ublížil nějaké ženě, ale já si to nepamatuji, víš? Je prý kvůli mně v nemocnici." Polknul jsem poslední sliny, které jsem měl v ústech. Udělala se mi špatně a chtělo se mi zvracet. Veronica. Panebože. Jestli se ji opravdu něco stalo, tak ho zabiju.
"Nějak jsi zezelenal."
"Víš, moje přítelkyně je v nemocnici, protože ji někdo ublížil."
"Aha, ona se z toho dostane, neboj. Už ho chytili? Doufám, že ano."
"Já nevím. Třeba jsi to byl ty."
"Já? Blázníš? Co jsem nějaký násilník? Jsi cvok? Nikdy bych ženě neublížil! A ty musíš mít nějakou kočku, klídek! Já to nebyl!" Začal vyšilovat až se z toho postavil a začal máchat rukama. Začal se skoro až rozčilovat. Ochranka to viděla a tak sem přiběhla.
"Hej, klid. Dobrý, posaď se." Pokusil jsem se ho uklidnit. Pomalu se posadil a celý hořel. Byl zpocený a evidentně se začal bát. Celý se třásl.
Bože, co já tady vůbec dělám? Jestli se Veronice opravdu něco stalo, tak mě teď potřebuje a já se tady musím starat o dva psychopaty. Jestli jsem něco provedl, tak tohle je fakt hodně krutý trest. Bože, prosím tě o odpuštění.
"Tak, pan Iglesias?" řekl jeden z policistů.
"To jsem já." Přihlásil jsem se. Aby se neřeklo, tak měl ještě dva policajty za sebou. Celé to vypadalo, jako bych spáchal atentát na prezidenta. Největší a nejhloupější na tom bylo, že jsem ani vesnu nevěděl, co že se to vlastně stalo.
Otevřeli mi a já jsem docela rád vyšel ven. Jeden z nich mě připlácnul na mříže a obrátil mě k ním čelem. Spoutal mi ruce a přitom se lehce chichotal.
"Jelikož jste nám nesdělil vašeho právníka, tak vám soud přidělil." Přišli jsme ke stolu šerifa a uviděl jsem malého panáčka v kravatě. Představil se mi jako Jeremy Hudson. Napřáhnul ke mně ruku. Když jsem se zašklebil, tak ji zase stáhnul. "Jak vám ji mám asi tak podat?" Trošku mě to rozčílilo. Blbějšího právníka mi dát nemohli.
Policajt s číslem 4578 - pěkně pitomé číslo - mi nařídil, abych si sednul. No vlastně, mě stáhnul na židli.
"Kde jste byl předevčírem kolem 22:00?" zeptal se mě právník.
"Byl jsem v posteli se svou přítelkyni." Jeremy si všechno zapisoval. V místnosti zůstal jenom policista s pitomým číslem.
"Kdo vám to může dosvědčit?"
"Tak, když jsem tam byl se svou přítelkyni, tak myslím, že soused by o tom měl vědět. Nebo ne, víte co? Moje matka, která je několik tisíc mílí od sud, ta mi to dosvědčí." Zakroutil jsem hlavou. "prokristapána! Snad ta přítelkyně ne?" Jeremy si mě prohlížel a mračil se. Pokud bych šel k soudu s tímhle, tak mě zavřou i za co provedl Hitler.
"Kde se vaše přítelkyně právě nachází?"
"V obchodě s potravinami. K*rva, jak to mám sakra vědět, když mě sem zavřeli?" Měl jsem toho už dost. A omlouváme se vám, za prostá slova, jenom tak mimochodem, ale já jsem si nemohl pomoct.
"Je to vaše manželka nebo přítelkyně?"
"To je nějak podstatné?" Jeremy si zase něco zapsal a potom vzhlédnul ke mně. "Ano." Zakroutil jsem hlavou. "Když celou domu říkám, že je to moje přítelkyně, tak tím vlastně myslím svého bratra, že ano?" Otočil jsem se na policistu, který se pořád chichotal. Jeremy se na něj taky podíval. 4578 sklopil oči k zemi a dělal, že neposlouchá.
"Máte děti?"
"Ne, ale máme sedm sourozenců. Matka i otec ještě žijí. Dědečkové zemřeli a babičky jsou ještě v pohodě. Moje chůva z dětství je taky ještě na živu a bydlí v…" V mém dlouhé kecání mě Jeremy zastavil. Ono už bylo na čase. Já jsem totiž ani nevěřil, že by to udělal.
"Hele, vím, že vás to nebaví. Koukněte mě taky ne. Musím se pokusit vám pomoct, ale když si budete dělat legraci ze všeho, tak se nikam nedostanete a vy dostanete od soudu deset let nepodmíněně."
"A za co, prokristapána? Randím snad s něčí ženskou? Vypadá to, že rovnou s královnou."
"Ne, snad vy musíte vědět, co jste provedl."
"No, to by mi prvně někdo musel říct. Odvedli mě uprostřed večeře. Ani jsem to nestihnul doříct a bum prásk a seděl jsem v cele. Bez toho, aby mě někdo informoval." Jeremy si to zase zapsal. Z kufříku vytáhnul nějakou flashku a zastrčil ji do počítače, který byl na stole. Rozjelo se nějaké video z banky. Opravdu jsem tam stál já. V pravé ruce jsem držel pistoli a mířil jsem na někoho, kdo nebyl na kameře vidět. Ochranka byla out.

Part 2: ZDE

Happy B*day!!!

8. května 2011 v 11:52 | TheNomik |  Ostatní
Enrique má dneska (8.5.) narozeniny!!! Přeji mu všechno nejlepší!!!!! Dnešek strávím jedině poslouchání Enriqua!!! Dneska žáden jiný intenpret nepřichází v úvahu!!! :o* :o))



Muci video Heartbeat (2010)

Do You Know (2007)

Moje video pro Enriqua:

Dvě rodiny (part 2)

5. května 2011 v 20:42 | TheNomik |  Ostatní
"Slibuji, že na mě zapracujeme," podívám se na postel a pokračuji. "Třeba hned."
"Ne, teď ne, ale jsem šťastná, že už k tomu konečně došlo."
"Nezačínej s tím zase." Anna okamžitě zmlkne a dá mi velký polibek.
Jdeme si společně lehnou k televizi. Bohužel už mám na ni jenom tři hodiny. Potom musím jít uspokojit své fanoušky a potom hurá do Španělska, pak Anna jede domů a já jedu s ní. Zapracujeme a těch dětech. Za devět měsíců z toho vyleze něco mi podobné a Anna se může těšit na pěkný vřískot a nervy. Protože já jsem byl jako dítě šílenější než jsem teď. Anna S říkala, že je malý pěkný ďábel a hlavně teď, když letí do puberty. Prý se ji podařilo ho nachytat s holkou, jak se s ní líbá. Dobrý na to, že je mu dvanáct. To předběhnul i mě. Já jsem se poprvé líbal ve třinácti.
Přeskočím chvilku a už stojím na podiu a zpívám své nové hity, ale i ty staré. Ten pocit mě krásný! Začínám zpívat Ring My Bells a zadívám se na dívku, která spojí mezi fanoušky. Musím se na ni usmát, protože ji znám. Je to Anna S. Je krásná jako obvykle. Vedle ní stojí můj syn. Je docela dost vysoký. Ona je taky vysoká, takže to má po kom dědit. Já taky nejsem zrovna trpaslík.
Písničku Ring My Bells vlastně věnuji ji aniž by o tom někdo věděl. Nikdo nic nepoznal a to je dobře. Jediná ona to pochopila.
Po koncertě ji vidím stát s mým synem u obchůdku v hale. Abych už odtajnil jméno, tak se jmenuje Patrick. Je to takové mezinárodní a je to pěkné. Vymyslela to sama a já jsem jenom souhlasil.
Usmívají se na mě. Patrick ke mně přiběhne a obejme mě. "Ahoj tati," řekne mi radostně. Má mě rád. Je mi z každého setkání do breku. Tolik bych mu chtěl dát, ale nemůžu.
"Ahoj, jsem rád, že jste tady." Objímám je oba dva. Tohle obětí miluji. Je to čisté a plné lásky. Cítím to.
"Byl jsi skvělý. Chtěl bych taky být zpěvák, jako ty," říká mi Patrick.
"Opravdu? Děkuji. Patricku přál bych ti abys mohl být zpěvák. Je to úžasné. Turné a všechno okolo. Skládání písniček a nahrávání mě taky baví. Ale ke slávě musí po svých. Tam tě kopat nebudu. Taky jsem šel po svých."
Slyším, jak jsem někdo jde. Svou rodinu stáhnu dokem na záchody.
"Proto jsem s tebou nezůstala," řekla mi tiše Anna.
"Kdybys semnou zůstala, tak bychom se nemuseli schovávat a já bych nebyl nevěrný své přítelkyni." Trošku mě tímhle Anna vytočila.
"Tati, proč s ní ještě jsi?" Zamrazí mě z jeho otázky a zhluboka se nadechnu.
"Miluji ji. Jsem s ní šťastný i když bych byl rád šťastný po tvém boku a po boku tvé matky." Na to se Anna na mě podívala a vražedným pohledem mi vynadala.
"No konečně ti to malý tatínku došlo, že je třeba se přestěhovat do Miami. Maminko co říkáš?" Ne, že bych to nechtěl, ale teď se mi to zrovna nehodilo.
"Táta má už jiný život a my také. Do Miami bych chtěla, ale nechci se tam přestěhovat na trvalo." Anna jako obvykle nesouhlasí. Ani ve snu, bych si nemohl myslet, že by souhlasila. Je těžké se rozhodnou jestli bych chtěl Annu S zpátky, když vím, že by nám to stejně neklapalo. Navíc vím, že Anna K mi dává vše co potřebuji.
"Mohl by jsi ke mně jet na prázdniny, Anno co myslíš?" navrhnu.
"Tak to bych moc rád."
"Jasně, klidně. A co řekneš Anně?" zeptá se mě Anna. Tohle je docela šílené, že pokaždé narazím na Annu.
Do záchodu přichází Anna K. Slyšel jsem i její hlas, jak mě volala, ale ignoroval jsem to. Teď tady stojí předemnou s otevřenou pusou. Prohlíží se jednoho za druhým a nějak nevěří svým očím.
"Na dámských záchodech?" ptá se najednou.
"Ahoj, jsem Anna a tohle je můj syn Patrick."
"Ahoj, jsem tady Anna. Jste fanoušci Enriqua?"
"Anno, myslím, že bych ti potom něco měl říct."
"Nemusíš, já to vím. A víš jak to vím? Už jsem ho viděla několikrát. Uvědomila jsem si, že je tvůj syn, když jsem viděla jeho oči. A taky znamínko pod pravým okem." Všichni mlčeli jak hrob. A já ze všech nejvíc.
"My se s Annou známe z tenisu," dodal Patrick jako třešničku na dortu.
"Proto jsem chtěla to dítě tolik. Patrick je úžasný kluk, je moc hodný a pozorný. Máte hodně společného. Enrique navíc tě hrozně miluji a chci s tebou žít a vychovat s tebou při nejmenších tak úžasného syna, jakého dokázala vychovat Anna." Stál jsem jako přibitý. Neměl jsem slov. Skoro jsem ani dýchat nemohl.
"Anna, bude ti vadit, když přijedu na prázdniny?" zeptá se Patrick aby porušil ticho, které nastalo.
"Jasně, že jo. Několikrát jsem ti říkala, že by jsi měl mamce říct ať přijedete. Klidně i ty Anna, nevím proč jste to už neudělali. Tolikrát jsem vám to nabízela."
"Já vím, ale nechtěla jsem kvůli Enriquovy." Cože? Počkat? Ona o tom taky věděla? Tyhle dvě Anny se znají? No tak fajn. Proč ne? Člověk to v sobě dusí a nakonec to stejně všichni ví. Co se člověk na jednom koncertě nedozví?

O sedm měsíců později vyzvedávám Patricka a Annu S na letišti a odvážím je k sobě domů. Cestou si trochu povídáme, ale stejně slyším jenom samé wow.
Anna K nám otevírá bránu a my vjíždíme dovnitř.
"Má bříško," poznamená Anna S.
"Jo, sedmý měsíc."
"Budu mít bráchu nebo sestřičku?" ptá se Patrick.
"Anna ti to poví, když se zeptáš, ale já to nevím. Nechci to vědět, aspoň zatím ne."
Společně se vydáme na velkou výletní loď, kde všichni strávíme tři dny. Je to fajn. Patrickovy se to líbí a Anna S si taky nestěžuje. Anna K je v pohodě i s malým prckem. Naštěstí ti loď nedělá špatně, takže klidně můžeme pořádat víkendy na lodi. Já si to taky užívám. Je to zvláštní, že je tady mám všechny takhle pohromadě. Cítím se šťastn

Dvě rodiny (part 1)

5. května 2011 v 20:41 | TheNomik |  Ostatní
Tolik vyčerpanosti po koncertě jsem ještě nezažil. Bolí mě celé tělo. Moje hlava má pocit, že vybuchne. Krk by potřeboval tak deseti hodinovou masáž aby přestal bolet. Pravá ruka mi otéká, protože jsem sletěl z podia přímo na zem, takže ne, že mám jenom zlomený ukazováček, tak to vypadá, že jsem se praštil i do té hlavy, když tak bolí. Hrudník je v pohodě a dýchá se mi naštěstí dobře, takže ten je v pohodě i po tom pádu. Za to žaludek by chtěl vyprázdnit…možná naplnit. Teď nevím. Nohy bolí z toho jak jsem lítal nahoru a dolů a lez jsem na všechny strany. Ale co? To přežiji, že? Nepřeskočil jsem něco? No jistě! To co mě dělá chlapem je v pohodě. Naštěstí. Bože, to bych už nepřežil kdyby i tohle mě bolelo. Takže abych to shrnul, tak mě nebolí jenom to. Co s tím? Myslím, že nic zvláštního dneska nebude. Můžu si Push zazpívat jedině sám pro sebe. Myslím, že pochopíte jak to myslím.
Sedím na posteli a v televizi mi hraje nějaký pořad, kterému nerozumím, protože mluví Holandsky. Tak si tu tak sám sedím a čumím na to. Měl by hrát Spongebob, ale zatím tam je nějaká - s prominutí - kravina. Ach jo. Nudím se. Měl bych něco rychle vymyslet. Bez ohledu na to, jak se cítím potřebuji něco dělat. Nějak se zabavit. Holandsko má přeci u moře. Že bych šel tam? Jenomže jsem si sebou nevzal plavky a nemám odvahu jít na nuda pláž. Takže tohle asi neklapne. Kdybych se mohl přimísit do nějaké skupinky turistů a jet s nimi autobusem a kouknout po památkách, tak bych asi neřekl ne. Jenomže, jak to mám udělat aby si mě NIKDO nevšimnul? Ještě teď, když mám dneska koncert? No dobře, tak tohle asi nepůjde, co? Tady mě nezachrání ani kšiltka, kapuce a černé brýle. Kdybych se oholil, tak by to možná zabralo. Jenomže, já se holit nechci. Nezvyknul bych si na to. Tak jo. Dál tady budu sedět a koukat na to nevím co.
Hodila by se mi sem nějaká ženská. Ne, že bych měl něco proti Holanďankám, ale jedna mi už stačila a víc jich nechci. Laura nepřichází v úvahu a ostatní ženské,které jsou mi na dosah - jak bych to řekl slušně - nejsou můj typ. Takže problém je i v tomhle.
Něco jsem před chviličkou slyšel a vůbec se mi to nelíbí. Vytrhlo mě to od přemýšlení a ještě to byl hnusný zvuk.
Vstanu a jdu se podívat. Vykouknu ze dveřím a vidím jak se na zemi válí nějaká slečna. Pomůžu ji na nohy. Vidím její krásné modré oči a moje kolena se podlomí. Nemůžu z ní spustit oči. Je krásná. Má na sobě letní šaty s květinkami. Vlasy se ji dotýkají ramen. Má je blonďaté a vlnité. Ale její oči jsou na ni to nejkrásnější. Neznám nikoho s tak blankytně modrými oči.
"Děkuji za pomoc," slyším, že mi poděkovala. Ale já jsem v šoku. Jsem v háji, protože bych měl okamžitě něco říct.
"Jsi tu?" říká mi. Mluví na mě anglicky, což mi vyhovuje.
"Jo," vypravím ze sebe. Konečně se vzpamatuji a usměji se. Úsměv mi hled oplatí. Všimnu si jejich rtů, které bych chtěl políbit.
"Jsem Enrique. Co pak jsi dělala, že jsi spadla?" ptám se ji rychle než se zamiluji znovu do nějaké části jejího těla.
Neodpoví mi. Otočí se doleva a strčí mě do dveří. Zabouchne dveře a opře se o ně. Teď jsem v šoku tím, co udělala. Ne, že by mi to vadilo, že je semnou v mém pokoji, ale je mi to podivné.
"Já jsem Ella." Podá mi ruku, kterou příjmu. Rozhodí si vlasy a potom si je dá dozadu. Každý její pohyb vnímám hodně intenzivně. Mám pocit, že jsem se zamiloval. Sice mi to přijde nemožné, ale prostě mám ten pocit.
Vykročí pravou nohou a jde dál do pokoje. Všude se rozhlíží a slyším jak říká: "Wow." Rozhlížím se s ní, ale jako wow bych to nenazval. Je to obyčejný pokoj, kde je postel a stůl na kterém je bordel ze včerejška. Uklízet se mi to nechtělo a uklízečku jsem nepustil.
Otočí se na mě se slovy: "Ty jsi asi bohatý, co?" Její angličtina je čistá, ale přízvuk má. Trošku mám pocit, že je to ruský přízvuk.
"Budeš asi hodně ukecaný," prohlásí a dívá se mi do očí. Je docela vysoká. "Moc toho nenamluvím, když předemnou stojí někdo jako ty." Bojím se, že jsem to přehnal. Už to, ale nezměním, takže je to fuk. Hlavní je, že se nad tím zasmála. Pohled od mých očí neodrhla.
Chytne mě za ruku a doprovodí k posteli. Podívá se na televizi - začal hrát Spongebob - a zasměje se tomu. "Máš děti?" zeptá se mě najednou. "Ne," zavrtím hlavou. "nemám." Na to jenom přikývne. Následuje další otázka: "Máš přítelkyni nebo manželku?" K tomu přikyvuji. "Ano, mám." Tohle vypadá, že se ji moc nelíbilo. Asi chtěla jinou odpověď. "Jak moc ji miluješ?" Na to vykulím oči. Nechápu to. Takové otázky. Moji ruku stejně ještě nepustila.
"Proč se mě na to ptáš?"
"Asi kvůli tvým krásným očím," odpoví. "Nedivím se, že nejsi sám."
"Ty někoho máš?" zeptám se ji, ještě dřív než mi uteče.
"Ne," odpoví velice rychle a s povzdychem. "Já jsem sama. Mám akorát manžela, který mě chce zabít. Ne, tak doslovně. Ale taháme se po soudech už rok."
Nechali jsme si přinést nějaké dobroty na pokoj. Sedíme spolu na posteli a jíme. Podíváme si o všem možném. Ella nemůže pochopit, že jsem zpěvák a ne nějaký model. Cože zase nemůžu pochopit já, protože já s modelem nemám společného nic. Krom toho, že moje mamka je bývalá modelka.
Slyšíme klepání. Jdu otevřít a koho nevidím? Anna. Moje přítelkyně. Tohle nevysvětlím ani kdybych chtěl. I kdybych se snažil sebe víc, tak to nevysvětlím.
Anna vstoupí do místnosti a vidí Ellu. Podívá se vyčítavě na mě.
"Kdo to je?" ptá se mě. Dřív by se mě ani nezeptala a hned by odešla. Takže to asi nebude zase tak vážné.
"Anna tohle je Ella, Ello tohle je Anna, moje přítelkyně."
"Ahoj, jsem Ella. Enrique o tobě moc pěkně mluvil. Prý jsi krásná a jsi z Ruska a taky, že jsi tenistka a že jste spolu už kolem deseti let." Ella mi tímhle vyrazí dech. Vůbec nic z toho jsem ji neříkal. Usměji se na Annu a přikývnu. Ta se taky usměje. Nevím odkud to Ella všechno ví, ale asi mi tím právě zachránila vztah.
"A taky říkal, že spolu chystá dalšího Iglesiase." Anna se zamračí a podívá se na mě. Já se poškrábu na čela a znovu se usměji.
"Enrique, děkuji za krásně strávený čas. Anno ráda jsem tě poznala. Už musím jít."
Rozloučíme se s Ellou a já zůstávám s Annou na pokoji sám. Anna má v obličeji tázavý pohled. "Dalšího Iglesiase?" Polknu. Jak mám Anně říct, že jsem nic takového neříkal? Teď ji září oči a já jsem v háji. Ono se s tím těžko žije, ale už jedno dítě mám. A že bych nechtěl mít s Annou dítě, ale tam to dítě je ode mě daleko a občas ho vydám. Jsem rád, protože tu dotyčnou osobu, která mi dítě porodila miluji. Anna o ničem neví a nikdy se nic nedozví. Abych to prozradil alespoň vám, tak poslouchejte.
Seznámil jsem se s ní náhodou. Bylo to před dvanácti lety. Strávili jsme spolu docela hodně času. Byla úžasná, ale nikdy by nám to neklapalo. Nechtěla se zamnou přestěhovat do Miami a já jsem bydlet v Praze nechtěl. Ne, že bych neměl Česko rád, ale něco mi tam chybí. Teplo a voda. Ve Vltavě a ani Labe není slaná voda, a že by tam byly vlny se říct nedá. My dva jsme se, ale seznámili v Římě. Zrovna jsem měl turné. V Římě jsem strávil tři dny. Potom jsem odlétal do Madridu a Barcelony. Ve Španělsku jsem potajmu strávil týden. Anně jsem tehdy ještě neznal. Tahle holka se jmenovala Anna, shodou okolnosti. Budeme jim říkat Anna K a Anna S, dobře? … Za měsíc a něco mi zavolala, že si musíme probudit. Sešli jsme se v Madrické restauraci a ona mi řekla, že je těhotná. Jelikož jsem ji opravdu miloval a stále miluji, tak jsem byl ochotný se vzdát všeho. Jenom proto abych s ní dítě vychoval. Ona, ale protestovala a byla za to, že si najdu nějakou jinou a budu s ní šťastný. Což se vlastně povedlo, ale na Anna S jsem nikdy nezapomněl. A na svého syna, tak ne. Mám je oba moc rád a vím, že je mám. Bohužel ne tak jak bych chtěl. A když se zaposloucháte do Somebody's Me a Don't Forget About Me, tak uslyšíte, že jsou díky Anny S, za to Do You Know je díky Anny K. No jo, člověk se časem musí smířit s tím, že má dvě, ale jednu mít vlastně nemůže.
Anna se na mě teď dívá a prosí mě o to, aby to s těmi dětmi byla pravda. Nemůžu ji pořád říkat, že nechci být ještě otcem, když už jim jsem. A dítě s ní chci.