Jsem tady neprávem (Part 1)

12. května 2011 v 23:43 | TheNomik |  Ostatní
Den 1
"Baví tě to tady?" zeptal se mě Patrick.
"Co myslíš?" Společně sedíme na policejní stanici a koukáme do blba. Nejsme policisté, to ne. Jsme obvinění. On tedy právem, ale já neprávem. Je to hrozné. Když mě odvedli z restaurace před mou přítelkyni, tak jsem se cítil hrozně. Ale jsem natolik unavený, že nemám ani sílu to řešit. Je noc a já jsem mimo ze všeho co se děje. Jenomže nemůžu spát, takže chodím z místa na místo a Patrick mě pozoruje. Je zvláštní, ale kdo by nebyl, když vykradl banku. I když jsem v téhle cele asi tak čtyři hodiny, tak už vím o něm všechno. Je zvláštní a děsně ukecaný. Bohužel ani on nespí, takže mele a mele. Je mi fuk, co říká. Neposlouchám ho.
Raději jsem si lehnul na tu podivnou lavičku, nebo co to je a zavřel jsem oči.

Den 2

Nepochopil jsem, proč mě odvedli. Nechápu to ani teď, ale už je mi to vlastně jedno. Sedím už tady druhý den a nikdo mi nechce pomoct. Sedím v cele s tímhle - s prominutím - pošukem a nikdo mi nechce pomoct. Má přítelkyně je prý v nemocnici, protože ji někdo ublížil. Někdo tvrdí, že jsem to byl já a někdo zase, že to byl můj soused. Kde je pravda taky nevím. Ne, že bych ji ubližoval, ale nějak se mi nechce věřit, že je v nemocnici. Žáden hovor mi nepovolili a tak ji nemůžu zavolat.
Když tady tak sedím a přemýšlím nad tím jestli je to hloupý sen nebo skutečnost, tak k nám do cely přichází další muž. Je potetovaný od hlavy až k patě. Je vysoký, ale neřekl bych, že bude vyšší než já. Na sobě má motorkářskou koženou bundu a rifle. Mám z něj strach.
Sedne si vedle mě a já se z toho málem - po tam to. Horší je ale, když promluví.
"Hele, co jsi zač?" zeptal se mě. Vymrštím oči k němu a pokusím se o něco jako by úsměv.
"Já jsem někdo, kdo nechce, aby někdo věděl kdo to je." Zamračil se. Čekal jsem, že to nepochopí. Chytrý nebude, to mi došlo hned když jsme ho uviděl. Proto bude fajn si z něj dělat trochu srandu - hlavně s rezervou!
"Aha," odmlčel se. "jak ses sem dostal?"
"Vzala mě policie. Dva chlápci v uniformách." Začalo mě to bavit. Po dvou dnech v cele už člověku trochu hrabe a nudí se. A tenhle "tvrďas" se mi líbí, je fajn že přišel.
"Proč jsi tady ty?"
"Říkali něco o tom, že jsem ublížil nějaké ženě, ale já si to nepamatuji, víš? Je prý kvůli mně v nemocnici." Polknul jsem poslední sliny, které jsem měl v ústech. Udělala se mi špatně a chtělo se mi zvracet. Veronica. Panebože. Jestli se ji opravdu něco stalo, tak ho zabiju.
"Nějak jsi zezelenal."
"Víš, moje přítelkyně je v nemocnici, protože ji někdo ublížil."
"Aha, ona se z toho dostane, neboj. Už ho chytili? Doufám, že ano."
"Já nevím. Třeba jsi to byl ty."
"Já? Blázníš? Co jsem nějaký násilník? Jsi cvok? Nikdy bych ženě neublížil! A ty musíš mít nějakou kočku, klídek! Já to nebyl!" Začal vyšilovat až se z toho postavil a začal máchat rukama. Začal se skoro až rozčilovat. Ochranka to viděla a tak sem přiběhla.
"Hej, klid. Dobrý, posaď se." Pokusil jsem se ho uklidnit. Pomalu se posadil a celý hořel. Byl zpocený a evidentně se začal bát. Celý se třásl.
Bože, co já tady vůbec dělám? Jestli se Veronice opravdu něco stalo, tak mě teď potřebuje a já se tady musím starat o dva psychopaty. Jestli jsem něco provedl, tak tohle je fakt hodně krutý trest. Bože, prosím tě o odpuštění.
"Tak, pan Iglesias?" řekl jeden z policistů.
"To jsem já." Přihlásil jsem se. Aby se neřeklo, tak měl ještě dva policajty za sebou. Celé to vypadalo, jako bych spáchal atentát na prezidenta. Největší a nejhloupější na tom bylo, že jsem ani vesnu nevěděl, co že se to vlastně stalo.
Otevřeli mi a já jsem docela rád vyšel ven. Jeden z nich mě připlácnul na mříže a obrátil mě k ním čelem. Spoutal mi ruce a přitom se lehce chichotal.
"Jelikož jste nám nesdělil vašeho právníka, tak vám soud přidělil." Přišli jsme ke stolu šerifa a uviděl jsem malého panáčka v kravatě. Představil se mi jako Jeremy Hudson. Napřáhnul ke mně ruku. Když jsem se zašklebil, tak ji zase stáhnul. "Jak vám ji mám asi tak podat?" Trošku mě to rozčílilo. Blbějšího právníka mi dát nemohli.
Policajt s číslem 4578 - pěkně pitomé číslo - mi nařídil, abych si sednul. No vlastně, mě stáhnul na židli.
"Kde jste byl předevčírem kolem 22:00?" zeptal se mě právník.
"Byl jsem v posteli se svou přítelkyni." Jeremy si všechno zapisoval. V místnosti zůstal jenom policista s pitomým číslem.
"Kdo vám to může dosvědčit?"
"Tak, když jsem tam byl se svou přítelkyni, tak myslím, že soused by o tom měl vědět. Nebo ne, víte co? Moje matka, která je několik tisíc mílí od sud, ta mi to dosvědčí." Zakroutil jsem hlavou. "prokristapána! Snad ta přítelkyně ne?" Jeremy si mě prohlížel a mračil se. Pokud bych šel k soudu s tímhle, tak mě zavřou i za co provedl Hitler.
"Kde se vaše přítelkyně právě nachází?"
"V obchodě s potravinami. K*rva, jak to mám sakra vědět, když mě sem zavřeli?" Měl jsem toho už dost. A omlouváme se vám, za prostá slova, jenom tak mimochodem, ale já jsem si nemohl pomoct.
"Je to vaše manželka nebo přítelkyně?"
"To je nějak podstatné?" Jeremy si zase něco zapsal a potom vzhlédnul ke mně. "Ano." Zakroutil jsem hlavou. "Když celou domu říkám, že je to moje přítelkyně, tak tím vlastně myslím svého bratra, že ano?" Otočil jsem se na policistu, který se pořád chichotal. Jeremy se na něj taky podíval. 4578 sklopil oči k zemi a dělal, že neposlouchá.
"Máte děti?"
"Ne, ale máme sedm sourozenců. Matka i otec ještě žijí. Dědečkové zemřeli a babičky jsou ještě v pohodě. Moje chůva z dětství je taky ještě na živu a bydlí v…" V mém dlouhé kecání mě Jeremy zastavil. Ono už bylo na čase. Já jsem totiž ani nevěřil, že by to udělal.
"Hele, vím, že vás to nebaví. Koukněte mě taky ne. Musím se pokusit vám pomoct, ale když si budete dělat legraci ze všeho, tak se nikam nedostanete a vy dostanete od soudu deset let nepodmíněně."
"A za co, prokristapána? Randím snad s něčí ženskou? Vypadá to, že rovnou s královnou."
"Ne, snad vy musíte vědět, co jste provedl."
"No, to by mi prvně někdo musel říct. Odvedli mě uprostřed večeře. Ani jsem to nestihnul doříct a bum prásk a seděl jsem v cele. Bez toho, aby mě někdo informoval." Jeremy si to zase zapsal. Z kufříku vytáhnul nějakou flashku a zastrčil ji do počítače, který byl na stole. Rozjelo se nějaké video z banky. Opravdu jsem tam stál já. V pravé ruce jsem držel pistoli a mířil jsem na někoho, kdo nebyl na kameře vidět. Ochranka byla out.

Part 2: ZDE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sára Tajina Sára Tajina | 13. května 2011 v 0:54 | Reagovat

JÁ CHCI POKRAČOVÁNÍ!!! Je to super!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama