Jsem tady neprávem (Part 2)

13. května 2011 v 21:58 | TheNomik |  Ostatní
Den 3

Čeká mě soud. Sedím na lavičce v soudní síni a čekám na soud. Obviní mě z krádeže. Můj praštěný právník tvrdí, že je nemožné abych si to nepamatoval. Zabil jsem dva lidi a ani o tom nevím. Je to kruté, ale nemůžu nic dělat. I když mi Veronica přišla svědčit, tak to stejně nejspíš nepomůže. Policie má nezvratný důkaz. Video. Ať se budu bránit, jak budu chtít, tak jenom tak nevyváznu. Tak či tak dostanu nepodmíněný trest. Jediné, co pro sebe můžu udělat, že se omluvím a řeknu, že mě to mrzí. Nechci žít s nálepkou vraha a zloděje. Prostě nechci.
Soudce přišel a tak jsme všichni povstali. Soudce zahájil soud a jako první si zavolal policistu. Ten mu ukázal video. Na to jsem přišel na řadu já.
"Proč jste chtěl ukrást peníze?" zeptal se mě žalobce. Pokud to vůbec byl nějaký žalobce.
"Potřeboval jsem je."
"Zrovna vy?"
"Navážíte se do mého jména?"
"Ne, jenom mě to překvapuje. Tvrdíte, že si na nic nepamatujete, jste na drogách?" Zahlédl jsem Veronicu a zavřel jsem oči. Polknul jsem a pomalu jsem je zase otevřel. Podíval jsem se žalobci do očí. "Ne, drogy neberu."
"Proč tedy tvrdíte, že to nejste vy, když jde jasně vidět, že jste to vy?" Právníci na to, aby mohli být právníky studují dlouho a musí být chytří. Jenomže když se takhle pitomně ptají, tak mě to rozesmává. Obhajovat se sám by konec konců možná dopadlo lépe.
"V době téhle loupeže jsem byl se svou přítelkyni Veronicou Forbess. Leželi jsme spolu v posteli. Detaily si snad mohu nechat pro sebe, ne? Nechápu, proč bych měl krást peníze, když mám své." Začal jsem se bránit, i když mi to právník zakázal.
"A co jste v té posteli dělali?"
"Námitka!" řekl můj právník. "Tahle otázka je nevhodná." To jsem tedy s ním souhlasil. Poprvé za celou dobu našeho setkání.
"Souhlasím, tato otázka je nevhodná." Soudce mi přišel docela sympatický. Vůbec ho to nebavilo.
Posadil jsem se zpátky a zavolali mou přítelkyni. Veronica si sedla. Byla celá nervózní a smutná. Bylo na ni vidět, že plakala.
"Slečno Forbess, je pravda, že jste byla s panem Iglesias v době přepadení banky v posteli u vás doma?"
"Ano." Mluvila nejistě. Což nebylo moc dobré.
"Pokud byl pan Iglesias v posteli, kdo je to na té kameře?" zeptal se můj právník.
"Nevím, ale Enrique to není."
"A jak to víte, že není?"
"Protože by nikdy nešel přepadnout banku bez slunečních brýlích a kšiltovky značky Adidas." Vykulil jsem oči. Znala mě dobře, kdyby ne, tak bych se divil, ale tímhle mě dostala.
"Pane soudce a jak dobře můžeme vidět na kameře muž nemá sluneční brýle a ani kšiltovku. Má klobouk." Dobrý postřeh ty troubo, pomyslel jsem si na účet svého právníka.
"Ale to nenasvědčuje tomu, že nebyl v bance. Pan Iglesias má v bance účet. Minulý týden mu účet někdo zmrazil." Dal se do řeči obhájce. Soudce přikyvoval.
Předvolali svědka a ten jednoznačně ukázal na mě. Byl si jistý, že jsem tam v tu dobu byl a opravdu jsem střílel a kradl.
Asi po hodině mě zvedla porota a vznesla svůj rozsudek.
"Porota shledala pan Enriqua Miguel Iglesias Preyslera za vinného. Soud mu uděluje deset let podmíněně na pět let." Sklopil jsem hlavu k zemi. Bylo mi vážně zle. Deset let. Minimálně pět let tam budu trčet. Pět let.
Ochranka - nebo jak se jim tam říká - mě vzala a chtěla mě odvést. Nebránil jsem se. Byl jsem z toho natolik mimo, že jsem nebyl schopný něco dělat. Veronica ke mně přišla a políbila mě. Do ucha mi zašeptala: "Neboj, vytáhnu tě odtamtud dřív než řekneš švec, dej mi čas. Drž se, miluji tě." Povzdechl jsem si. "Taky tě miluji." Po tváři mi stékala slza. Ani Veronica se neubránila smutku.
Policejním autem mě odvezli do věznice. Tam mi vzali všechny věci. Dali mi bílé tričko, nějaké kalhoty a modrou košili. Když jsem se zeptal jestli si můžu nechat kšiltovku, tak mi ji zatrhli. Prý možná později, ale to si mezitím zvyknu, takže až za deset let papa čepičko.
Má cela měla číslo 57. V ní seděl nějaký chlápek. Byl menší postavy a nevypadl nijak hrozně.
"Ahoj," pozdravil mě. Zvednul jsem ruku a pozdravil jsem ho taky.
"Za co sedíš a na jak dlouho?" zeptal se mě, když jsem si sednul na židli, která byla v koutě.
"Deset let, sedím za něco co jsem neudělal." Pořád jsem měl to své. Já jsem nikoho nezabil. Tím jsem si byl 100% jistý.
"Jsem Kim," představil se.
"Enrique."
"Jasně! Ty jsi Enrique Iglesias. Já věděl, že tě odněkud znám. Hele, každý pátek nám dávají volno a tak by ses mohl chopit mikrofonu, co myslíš?"
"Nemyslím si."

Den 4

Probral jsem se ještě dřív než začal zvonit alarm, abychom vstávali na snídani. Na tu jsem se vážně netěšil. Měl jsem sto chutí se oběsit. Ale věřil jsem, že mě z toho Veronica opravdu dostane.
Sešli jsme dolů po schodech a dali jsme se všichni do nějaké jídelny. Všude bylo plno stráží. Všichni vězni včetně stráže si mě prohlíželi. Byl tam nějaký transvestita, který doslova slintal, když se na mě díval. Musel jsem se ale vzchopit a pokusit se sníst aspoň něco. Jenom co jsem si kousnul, tak jsem letěl na záchod zvracet. Bylo to odpornější než zkažené mléko.
Po snídani nás nahnali ven. Někdo tam hrál basket, někdo zase cvičil. Všimnul jsem si nějakého gayského páru. Muckali se tam a osahávali. Ostraha - nebo se jim také říká bachaři - to ignorovali. Stáli jak hrušky a pozorovali jestli někdo nechce utéct.
Sednul jsem si na lavičku a pozoroval jsem lidi kolem sebe. Ke mně si přisednul mladík, kterému mohlo být okolo dvaceti let.
"Jsi tady nový, že?" Přikývnul jsem. "Já jsem tady už dva roky. V obraně jsem zabil svého otce." Ne, že by mi bylo jedno jak se tady kdo dostal. Mohli být některé historky zajímavé, ale neměl jsem na to náladu.
"Hele, jestli chceš být sám, tak udělej nějakou pitomost. Zavřou tě na samotku. Je to pro nováčky nejlepší. Aspoň nepřijdeš o svou hezkou prdýlku." Zašklebil jsem se. "Nekoukej tak. Jsi z nás tady nejhezčí, co si budeme povídat, ale jsi hotový Ken v kupce hoven." Pořád jsem se mračil a byl jsem překvapený. Ono mu možná bylo trochu víc. Asi tak 25.
Oběda jsem se ani nedotknul. Všichni mě pobízeli, že bych měl, ale já jsem neměl hlad.

Odpoledne přišla Veronica.
"Tak jak to tady zvládáš?" zeptala se mě.
"Jak myslíš? Nevyspal jsem se, bolí mě záda, mám hlad. Záchody jsou tady tak odporné, že tam chodím jedině zvracet. Nemáš pro mě aspoň papír a tužku?"
"Myslela jsem na to a donesla jsem ti papír i tužku, ale tužku otupili, tak nevím jak s ní budeš psát." Veronica mi dala papír a tužku skoro bez tuhy. Chytla mě za ruku.
"Dostanu tě pryč. Slibuji. Pátrám po tom dalším, ale zatím nic. Čekám na to, že by to mohl udělat znovu." Přikývl jsem. Nevěřil jsem tomu, že by to udělal znovu.
Alarm udělal píp a Veronica musela jít. Začali jsme se líbat, ale moc dlouho jsme nemohli. Zamávala mi a já ji. Přes mříže.
Bachař mě odvedl zpátky do věznice. Sednul jsem si v cele a seděl jsem. V ruce jsem měl tužku a papír jsem měl opřený o koleno. Přemýšlel jsem. Měl jsem chuť psát.

Part 3: ZDE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sára Tajina Sára Tajina | 14. května 2011 v 1:29 | Reagovat

Tady má někdo tak úžasnou fantazii, že si z toho sedám na zadek! Je to bomba. Chci vědět, jak to dopadne!!! Jen tak dál :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama