Jsem tady neprávem (Part 4)

16. května 2011 v 19:00 | TheNomik |  Ostatní

Den 30

Tak už je to měsíc. Měsíc sedím na zadku v malém prostoru. Veronica se na mě nejspíš vykašlala. Už dva týdny jsem ji neviděl. Neposlala mi žáden dopis, žáden vzkaz m nenechala u dozorců. Poslední, co jsem od ní dostal byli jaké si šifry. Bylo tam toho napsané tolik. Nechápal jsem jedinou větu. Musela jsem to vyluštit, ale neměl jsem na to sílu. Už mi to lezlo krkem.
Za ten strašlivý měsíc jsem shodil asi deset kilo. Já opravdu nic nejím a měl bych to napravit, ale prostě stávkuji. Nevím jestli sám proti sobě nebo proti všem kolem mě. Dneska by k nám měla dorazit jakási psycholožka nebo co. Nevím proč, ale je fajn, že přijde. Aspoň nějaká ženská.
V pořadí k ní na "kontrolu" jsem pátý. Nevím podle čeho to berou. Docela pěkné číslo.
No, už mě volají. Trochu se tam bojím jít.
"Ahoj, ty jsi Enrique, že?" Otevřel jsem pusu dokořán. Byla to Veroničina sestra.
"Ahoj, jo." Usmála se na mě a pohledem mi říkala, že je to v pořádku.
Dveře se zavřeli a já jsem s ní zůstal sám.
"Jsi vyhublý. Veronica mi říkala, že nic nechceš jíst. Umřeš."
"Bello, já nemám chuť něco jíst. Nebaví mě zvracet."
"To sis na to nezvyknul?" Šeptali jsme. Posadil jsem se na lůžko a ona ke mně přistoupila. Kdyby to nebyla od Veronicy sestra, tak přisahám bohu, že ji políbím. Je strašně moc krásná. A s neklidem říkám, že je krásnější než Veronica. Celkově mě přitahuje. I když by ji člověk někdy rád vrazil za to jak mluví, ale jindy by ji člověk začal líbat a nikdy ji nepustil z náručí. Nejsem do ní zamilovaný a nikdy jsem nebyl. Nám dvěma by to stejně nikdy neklapalo.
"Máš doma psa? Tak až se vykaká, tak si dej tu pochoutku. Mňamka, co?"
"Humor ti zůstal, že?"
"I ten se pomalu vytrácí." Přiblížila se ke mně blíž. Byli jsme si neskutečně blízko.
"Enrique, něco musíš snít."
"Včera jsme měli krupicovou kašli, snědl jsem ji. Byla dobrá." Teď mi byla ještě blíž. Musel jsem polknout.
"Podívej se mi do očí," řekla klidně. Udělal jsem to. "Byl jsi v té bance?"
"Ne." Naše nosy se dotkly.
"Když přiznáš, že jsi tam byl, tak tě políbím."
"Ale já jsem tam nebyl." Nevím jestli si semnou hrála. Možná to byla zkouška, něco jako detektor lži.
Nosy se nám odlepili od sebe a ona si šla něco zapsat. Sedla si na židli naproti mně a jenom mě pozorovala. Já jsem pozoroval ji. Občas sklopila oči dolů, občas se podívala na strop.
"Nedívej se na mě," řekla potichu.
"Jaké má tohle sezení náplň?" Nechápal jsem to. Jenom, tak? Prostě se dívat na krásnou ženu? V tom případě nechci aby tohle skončilo.
Cítil jsem, jak sklouzla pohledem do mých intimních míst. "Chybí ti to," poznamenala a přišla ke mně. Dala mi pusu na nos a znovu se vzdálila.
"Už brzy budeš z toho venku, neboj. Dostanu tě z toho."
"Z čeho přesně?" Trochu jsem zažertoval.
"Nechej toho. Víš dobře, že mám slabost pro tvé oči. Nerada bych Veronice ublížila." Zakroutil jsem hlavou a seskočil jsem z lůžka. I když mi to lůžko připadala pohodlnější než to co mám na cele.
Přišel jsem k ní a dal jsem ji pusu na čelo. Objali jsme se. My dva máme už leda co za sebou.
Rozloučila se semnou a do ruky mi dala nějaký dopis. Když jsem došel na celu, tak jsem si ho začal číst. Byl neuvěřitelně dlouhý. Měl tři papíry popsané z obou stran.
Ahoj, Enrique, promiň, že jsem za tebou už tak dlouho nepřišla. Stále řeším spoustu problému. Doufám, že jsi pochopil můj minulý dopis a pokud pochopil, tak je to jenom dobře. Teď ti musím vyprávět něco nového, něco co se tě týká. Vím, jak tě z toho dostat, ale budeš muset ještě počkat. Během pár týdnu se tvůj případ dostane k znovu otevření a půjde k soudu. Všechno potřebné je v dřívějším dopise. Mám hned několik novinek, které ti řeknu až se dostaneš z vězení.
Kdybych vám měl od vyprávět celý dopis, tak by vás to přestalo bavit. Každopádně se má ona dobře a konečně jsem dostal nějaké zprávy.
Za chvilku přibude další čárka na mé zdi. 31. čárka. 31 dní. Je to šílené. Moc šílené.
Když jsem psal 30.čárku, tak jsem tomu nemohl uvěřit. Měsíc mám za sebou. Je to docela dobrý pocit. Už se ale nikdy nechci vracet.
Každý pátek hraji a zpívám s vězni. Každý úterý a čtvrtek posiluji. Každou neděli si nadělám nějaké zásoby jídla na další dva dny - krupicová kaše - když poprosím dozorce, tak mi ji dokonce ohřejí. Každé pondělí sedávám venku a dívám se na oblohu. O víkendech píšu písničky. Ostatně píšu písničky vlastně pořád. Za ten měsíc jsem dal dohromady tři. Mám k ním text a noty. Už připravuji a píšu čtvrtou. Skládám je ze života ostatních. Nebo ze své samoty.

Den 31

Ráno jsem se probudil předčasně jako obvykle. Šel jsem se nasnídat a umýt si zuby. Dneska jsme měli nějaký rohlík. Snědl jsem ho suchý, protože ta divná paštika mi přišla zkažená. Pasta na zuby je děsná a kartáček už mám špatný, ale raději si nikomu nestěžuji. Někteří jsou na tom ještě hůř.
Teď jsem se akorát vrátil z umývárny. V mé cele sedí strážce a brečení.
"Stalo se něco?"
"Nic, ale tohle byla jediná cela kde jsem se mohl vybrečet." Zamračil jsem se. Bachař odešel bez vysvětlení.
Když jsem vyšel ven na sluníčko, tak mi všichni tleskali. Musel jsem se mračit. Nerozuměl jsem tomu.
"Co se dneska děje?" Všichni se začali smát. Když jsem se otočil, tak jsem dostal pecku do hlavy.
Otevřel jsem oči a ležel jsem ve své posteli. Ne v posteli ve vězení, ale doma. Vstal jsem a šel jsem dolů po schodech. Mžoural jsem nevyspale očima. Otevřel jsem oči dokořán, abych pořádně viděl na ženu, která připravovala snídani. Anna? Cože? Protřel jsem si oči znovu a znovu, ale pokaždé jsem viděl Annu. Ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl. Byla tam prostě ona. Že by se mi to všechno jenom zdálo? Bylo to tak opravdové. Vybavuji si snad každou čárku, kterou jsem na zeď napsal. A Veronica? Co pak se mi zdálo o Veronice? Proč ona?
Nasnídal jsem se. Jedl jsem to tak rychle a s chutí, že se mi Anna divila. Po snídani jsem se vydal do ložnice. Hledal jsem na ve stole staré písničky, které jsem kdy napsal. Našel jsem tam i ty, které jsem složil ve vězení. Přitom nemám dojem, že bych je psal někde a někdy jindy. Zvláštní. Anna místo Veronicy. Měkká postel místo pér, které vám tlačí do páteře. Zkontroloval jsem i svou váhu, která byla kupodivu normální.

Měsíc po probuzení

Sedím na pódiu na Miami Beach a tajně doufám, že se objeví Veronica. Pořád po ni pátrám. Stále a stále se chci vrátit do snu a zjistit, co to všechno znamenalo.
Postavím se. Začnu zpívat, ale náhle mě vyruší úsměv z davu. Stojí tam ona. Ta na kterou myslím. Ta která mi zůstala v hlavě. Snažím se to dozpívat a potom seskočím z podia.
"Ahoj, přišla jsem se na tebe podívat. Už dlouho jsme se neviděli."
"Ahoj, tak dlouho jsem tě hledal."
"Já vím," řekla klidně. Rozbušilo se mi srdce. Začal jsem ji líbat. Všechno mi bylo ukradené, protože jsem se náhle cítil jako ten nejšťastnější člověk na zemi.
Otevřel jsem své oči. Veronica se vytratila a v mém obětí byla slečna, které bylo asi dvacet let. Líbal jsem ji. Veronica byla jenom v mé mysli. Omluvil jsem se a utekl jsem.
Po tomhle incidentu jsem se dozvěděl, že Veronica zemřela před měsícem. Nemohl jsem tomu uvěřit. Před měsíce se mi zdál ten tolik skutečný sen. Je to náhoda?
A až teď jsem pochopil šifry v dopise, který mi Veronica poslala, když jsem byl ve vězení. Rozšifroval jsem ho: I když umírám. Nikdy neumřu ve tvém srdci jako ty nikdy nezemřeš v tom mém. Navždy naše srdce budou tlouct pro toho druhého. Zachránil jsi mě už několikrát, políbil jsi mé rty a já jsem ožila. Děkuji za každý nádech a naslouchání. Tohle je mé poslední sbohem. Tohle je můj poslední polibek, ale pamatuj, vždy budeš můj hrdina.
PS: Proč jsem si vybrala vězení? Abys mi nemohl utéct a já tě našla vždy a všude.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sára Tajina Sára Tajina | 16. května 2011 v 22:04 | Reagovat

Noemi, tohle je prostě bomba. BOMBA. Nevím, kde na to chodíš, ale gratuluji k neskutečnému talentu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama