Červen 2011

Dirty Dancer (part 1)

29. června 2011 v 23:19 | TheNomik, Sára Tajina |  Ostatní
Probouzím se. Docela mi třeští hlava. Opatrně otevírám oči, ale přímo na postel mi svítí sluníčko a já bych teď spíš potřeboval tmu. Otočím opatrně hlavu a s úlevou vydechnu. Není tady. Jak se vlastně jmenovala? Sabrina? Sheila, Susanne? Nevím, jen si pamatuji, že to bylo na S a že to s ní bylo moc fajn.
Protřu si oči a pomalu se posadím. Opřu si hlavu o stěnu a ještě na chvilku zavřu oči. Slyším nějaké kroky. Že by tady přeci jenom byla? Nastražím uši, abych slyšel víc. Kroky se ode mě vzdalují. Bouchnutí dveří neslyším. Zato slyším nějaké zvuky směrem z kuchyně. Potichu zaúpím. Doufám, že ji nenapadlo udělat mi
snídani. Doufám, že se sebere a vypadne. Nic proti ní, ale poslední dobou jich bylo moc. Samé
krásné holky, ale co z toho? Ráno se vždycky probudím sám. Ani nevím, jestli mi to tak vyhovuje
nebo ne.
Zaslechnu zase kroky. Zbaběle si lehnu a dělám, že spím.
Se zavřenýma očima poslouchám. Celý jsem se zamotal do peřiny, aby nemohla poznat jestli opravdu spím. Chtěl bych se podívat, ale odvahu nemám. Chci, aby odešla.
Slyším, jak se kroky přibližují k posteli. Ještě víc se zamotám do peřiny. Jsem napnutý jako struna. Aby taky ne, když si ani pořádně nemůžu vzpomenout, jak vypadá. Chvíli se nic neděje a pak málem nadskočím metr vysoko, když ucítím jemné pohlazení po vlasech. To jsem opravdu nečekal. Vzápětí slyším spěšné kroky, tiché klapnutí dveří od ložnice a bouchnutí vstupních dveří.
Pohladila mě po vlasech. Prudce se posadím a zavolám: "Počkej!" Ale už je pozdě.
Vstanu rychle a pak si zase rychle sednu. Zatočilo se mi z prudkého pohybu hlava. Pokud to teda bylo tím.
Zkusím to ještě jednou a tentokrát úspěšně. Vím, že nemá cenu za ní běžet. Už je pryč. Ale můžu alespoň zkusit jít dolů a podívat se do kuchyně.
Obleču si tričko a jdu dolů po schodech. Raději se přidržuji zábradlí. Hlava ne a ne přestat bolet.
Posadím se ke stolu a jen s potížemi zaostřím na věci, které na něm leží. Sklenice vody, vedle ní prášek, který užívám, když to přeženu s pitím a bolí mě z toho hlava... Užasle na něj zírám. Jak to může vědět? Vedle ještě hrnek černého kafe a pod ním nějaký papírek. Rozbalím ho a čtu:
Zůstala bych, ale vím, že nechceš. Díky za krásnou noc. Tančila jsem pro tebe ráda. S.
"Tančila?" Musím se nad tím usmát. Skoro se až rozesměji úplně. Musí mě znát, alespoň trošku.
Vezmu si prášek a zapiji ho vodou. Opřu se o opěradlo a v ruce držím vzkaz. Chtěl bych ji vidět. Alespoň si umět vybavit, jak vypadá. Musí být krásná. Zamotala mi hlavu.
Natáhnu se po hrnku s kávou, ale na lince mi začne zvonit mobil. Povzdechnu si a zkusím na něj dosáhnout ze židle. Je to sice odvážné v mém stavu, ale podařilo se.
"Ahoj Kiku, kde jsi? Volám ti už poněkolikáté, musíme už rozběhnout ten konkurz na tanečnici v klipu k Dirty Dancer." Vyvrátím oči v sloup. Nesnáším konkurzy a nesnáším, když mě tlačí čas.
"Fernando," začnu mluvit a v tom se mi rozsvítí. No jasně, tanečnice!
"Konkurz dělat nemusíme. Tanečnici mám."
Slyším jak si Fernando povzdechne. "Ty jsi zase pil?" zeptá se mě. Tohle mě dokáže akorát naštvat. Poslední dobou se o mě stará, jako bych byl malé dítě. Mám toho akorát dost. Už mě nebaví, že si lidé stěžují na to co dělám ve svém volnu. Nechodím opilý do práce, nedělám trapné věci a nikomu neubližuji.
"Fernando jsem dospělý a budu dělat co chci. Zpátky do práce, jasné?" Fernando si zase povzdechne, ale dál to nekomentuje. "Konkurz je teda za námi," řeknu a tím to pro nás hasne.
"Rád bych tě upozornil, že potřebujeme celkem tři tanečnice," nevzdává to Fernando. Zatnu zuby, abych nenadával. Právě teď potřebuji přemýšlet nad něčím jiným a ne nad prací. Například, co to znamená S.? A jak ji vůbec najdu? Budu muset zapátrat v paměti, kde jsem to včera byl.
"Konkurz na další dvě určitě zvládnete beze mě." Fernando jen něco zamumlá, povzdechne si, rozloučí se a zavěsí. Konečně mám zase klid. Aspoň na chvíli. Zavolám Georgovi, o kterém jsem si jistý, že se mnou včera večer byl.
"Ahoj, prosím tě, kde jsme to včera byli?" zeptám se George. Ten se trochu zasměje, ale hned mi na to odpoví: "Byli jsme v tom tanečním clubu na Miami Beach, proč?" Mám mu říct o záhadné S? Váhám a nakonec se přeci jen rozhodnu, že mu o ni řeknu. "Včera tam byla nějaká tanečnice a já bych se s ní rád spojil," řeknu a v telefonu slyším jak Georgie něco žvýká. Hned mi dojde, že bych se měl taky nasnídat, s prázdným žaludkem se mi bude hůř pátrat.
"Ty sis nevzal její číslo? Jsi blázen! Byla moc krásná." Ano, děkuji drahý George, tohle jsem chtěl slyšet, pomyslím si a snažím se, abych si ji vybavil. Z nějakého důvodu si pamatuji hnědé oči. Nebo ne hnědé, ale takové medově zlaté. Zvláštní. Vždycky se mi líbily spíš modré nebo zelené.
"Jaká byla noc? Pamatuješ si vůbec něco?" Vyzvídá George. Zamračím se. "Skoro nic," odpovídám naštvaně. "Musím ji najít, Georgi. Club na Miami Beach? Myslíš Paradise?" George přitaká. Cítím znepokojení z toho, jak moc chci tu holku zase vidět. Proč? Leží mi v hlavě rozmazaný obrázek její tváře. Tvář, kterou chci vidět a musím ji vidět. Není možné, abych si nic nepamatoval.
S Georgem se rozloučím, telefon nechám na stole a jdu se obléct. Vezmu si na sebe džíny a vyrážím k autu, musím se dostat do Paradise.
V klubu je majitel, který mě hned poznal, i když sem nechodím moc často.
"Dobré ráno, prosím vás, včera tady semnou byla dívka. Měla, hm, no…" Jsem v háji. No tak, Enrique vzpomeň si!
Majitel na mě kouká a čeká, co ze mě vypadne.
"Je odsud, tančila tu večer. Bohužel si nepamatuji jméno." Muži naproti mě maličko zacukají koutky, ale zůstává zdvořilý. Bože, já jsem včera musel vypadat, proletí mi hlavou.
"Máme tu hodně tanečnic," říká trpělivě. Povzdechnu si. "Jo, to je mi jasné. Myslím... jmenovala se na S." Majitel se zamyslí.
"To by mohla být Shine," říká a do mě jako kdyby najednou vjel život. Najednou jako bych viděl světlo na konci tunelu. Cítím, jak se pousměji. V hlavě se mi obrázek o něco vybarvil.
"Kde ji můžu najít?" zeptám se s úsměvem, jako by jsem se právě probudil v té nejlepší náladě.
"Nevím, její soukromí neznám." Moc mě tou odpovědí nepotěšil, ale ani jsem si neměl myslet, že by mi to řekl.
Poděkuji a vydám se směrem ven. Venku je plakát na dnešní akci. Ke každému druhému mojitu se bude dostávat dárek. Zní to lákavě. Ne že by mi šlo o peníze, ale minimálně se můžu vymluvit, že sem večer jdu kvůli tomu. Otázka je, co budu do večera dělat. S tím, jak se cítím, nepřipadá v úvahu skládání písniček ani jiná náročnější mentální činnost. Ale mohl bych si jen tak posedět na pláži. V dohledu zatím nejsou žádní paparazzi, je na ně moc brzy. Je to úleva.
Zakrátko už sedím na písku, mám zuté boty, jsem opřený o palmu a přemýšlím o tom, co už mám všechno za sebou. Partnerský život, který trval krásných sedm let. Rozpadl se mi pod rukama jako písek, který právě držím. Prostě mi procházel mezi prsty a já jsem si toho všimnul až když byl pryč. Stejně jako ona. Věnoval jsem ji tak málo pozornosti, že mi utekla a já neviděl kam. Je to už skoro rok mého trápení a já stále nenašel tu správnou cestu. Nejsem typ, který probrečí celé dny a noci, snaží se zavolat své lásce a zkusit to dát dohromady znovu. Nejsem takový a tlačit se za ní nebudu. Je pryč. Od té doby jsou mi holky lhostejné. Mívám je jen na sex. Zní to hnusně, ale v celibátu žít nehodlám. Prostě to potřebuji a pravda je, že sláva v tomhle člověku poskytuje skoro neomezené možnosti. Stačí si vybrat tu, která se mi zrovna ten který večer líbí. Doteď se mi dařilo být lhostejný a všechny ty holky jsem jen využil. Tím nemyslím, že já bych si užil a na ně se vykašlal, to ne. O ženu se v posteli dokážu postarat a dělám to rád. Ale ty holky pro mě nic neznamenaly. A najednou se objeví ona a pohladí mě po vlasech. Shine. Krásná blonďatá s medovýma očima. Shine. Mám pocit, jako bych ji potřeboval. Jako by mi chyběla. Jako by byla záře mého života. Zní to docela bláznivě.
Sedím a mezi prsty se mi znovu dostává písek. Je ho potřeba držet pevně a nepustit. Najdu ji. Věřím tomu, že se mi s ní cesta znovu zkříží.
Musím se sám sobě nahlas zasmát. Před pár hodinami jsem doufal, že odešla a já už ji nikdy neuvidím, a teď ji chci vidět tak moc, že se sám sebe ptám, jestli jsem se definitivně nezbláznil.


My story (part 2)

24. června 2011 v 18:45 | TheNomik |  Ostatní
Koukla jsem na hodinky a zjistila jsem, že je 9! Wow! Party, kamaru, fiesta, forever! Málem jsem přestala dýchat. Ztratila se plachta a na podium se objevil ten hlaví, proč jsme se všichni sešli v The Capital FM Aréně. Začal zpívat Tonight a všichni zpívali sním. Měl v sobě tolik energie, že mi ji předával. Na obrazovce jsem viděla jeho výrazy. Podlomila se mi kolena, ale naštěstí tam bylo zábradlí a já se měla čeho chytit.
Enrique v průběhu písničky řekl, jestli jsme připraveni na dirty verzi a potom jednou řekl sprostá slova. Ale stejně pořád zpíval s Loving you. Nestihla jsem ani přichystat kameru, protože na Tonight přišla další skladba a tím bylo Heartbeat. Takže jsem byla ještě víc v háji, protože tuhle písničku miluji. Hned jsem vytáhla kameru a natočila jsem to. Bohužel kamera je pěkná potvora a natáčela ve špatné kvalitě.
Při každém jeho úsměvu jsem byla jako někde v říši divů. Doslovně a do písmene si to všechno užíval a já jsem měla pocit, že si to všechno užívám s ním a taky že užívala.
Při jedné z písniček dostal Enrique něco od fanynky, viděla jsem že je na tom on a jeho pes Grammy. Zamžili se mi oči, protože jsem si na Grammyho okamžitě vzpomněla a s tím se mi vybavilo spousty věcí.
Enrique si sednul a jako obvykle si vytáhnul své fanoušky. S nimi se bavil a pil Atlantico Rum. Na podium si vzal ženu a muže. Od ženy jsme se dozvěděli, že žena rodila už v 15 letech a má syna. Poté se s ní vyfotil, aby měla co synovy ukázat. S fanoušky na podiu zpíval Don't Forget About Me, Hero a Stand By Me. Hero byl výběr od toho muže. Hero zpíval jenom kousek a se slovy "To budu zpívat později." to ukončil. U Stand By Me nechal aby kluk zpíval, pak se toho zase chopil Enrique.
Enrique nám dělal šokové stavy. Chvilku to vypadalo, že přejde na malé podium, kde obvykle zpívá Hero pro fanynku. Ale začala hrát hudba na Taking Back My Love. A Enrique se stejně objevil na velkém podiu. Až po tom se dostal na malé podium. Všichni ni si mysleli, že tam někde poběží a my ho uvidíme. Ochranka mu tam dělala cestu, ale Enrique nikde. S ním bych na schovku hrát nechtěla. Nakonec přeci jenom vylezl a Hero zazpíval. Vytáhnul si nezletilou holku s tím asi nepočítal. Hodně se divil, když mu řekla mu oznámila svůj věk. Všichni se v hale smáli a on se nás zeptal, proč se smějeme. A stále nevěřil. Udělal s ní nějaké fotky a dostala i polibek.
Když byl na malém podiu, tak mi byl nejblíže.
Celý koncert ukončil s I Like It a Tonight.
Po koncertu jsme šly rychle ven, abychom se tam nemotaly v davu. Jenom, co jsem se dostala ven, tak jsem vydechla a řekla jsem: "Já ho chci domů."
V hale na nás čekala sestra Katka a Jana. Kaču jsem musela okamžitě obejmou. Cela jsem se chvěla a cítila jsem potřebu se vrátit a dát si to celé ještě jednou. V očích se mi objevily slzy. Byla jsem neuvěřitelně šťastná.

Moje pocity, které jsem měla při koncertu, po něm i před ním nejdou popsat. Tohle si musí každý zkusit sám. Nevím, jak bych vám měla přesně vyjádřit to co jsem cítila. Doufám, že každý, každá z vás se na koncert dostane a prožije to co jsem prožila já. Já už se nemůžu dočkat dalšího koncertu.

Chtěla bych poděkovat těmto lidem:
Mamce, za to že to všechno dokázala zrealizovat a udělala pro to hodně.
Aničce, za to, že jsem s ní ten večer byla a mamku jenom k tomu pobídla.
Janě z Anglie, které patří mé obrovské díky za všechno co pro nás udělala. To že nás nechala u sebe bydlet celý týden, děkuji za to, že s námi do Nottinghamu jela a taky děkuji za to, že obstarala lístky. Taky ji děkuji za úžasný a nezapomenutelný pobyt v Anglii.
Chtěla bych poděkovat taky Šárce (Sára Tajina) za to, že semnou stále je a pomáhá mi. I díky ni jsem se odhodlala a na koncert se nakonec dostala. Sáro už se moc těším až budeme spolu stát pod podiem a mávat na něj! Sára byla první kdo se dozvěděl, že na koncert pojedu. Jsem ji vděčná za hodně věcí, které pro mě udělala a dělá. Sáro taky ti děkuji za lekce angličtiny.
Taky chci poděkovat mé sestře Katce, za to, že s námi jela.

Tady jsou moje videa z koncertu:

My story (part 1)

24. června 2011 v 18:43 | TheNomik |  Ostatní
Hlavní bod je v pátek, kdy jsem šla s mamkou k její kamarádce Aničce. Seděly jsme a povídaly si. Došli jsme na téma Enrique. "Enrique? Ti mi něco říká," řekla Anička. "To se píše E-N-R-I-Q-U-E, že?" Vykulila jsem oči a byla jsem v šoku. Nikdy by mne nenapadlo, že by ho mohla Anička znát. Anička mi řekla, že musí mít někde jeho CD. Tak jsem hledala a opravdu jsem ho našla. Našla jsem originál CD Escape.
Mluvily jsem o tom, že jsem nebyla na koncertě a že je to můj sen, abych se na jeho koncert dostala. A na to se to rozjelo.
Další den jsem mamce řekla o datech a místech, kde se koncerty konají. Od mamky kolegyně z práce má dceru Janu v Anglii. Mamka jí zavolala a řekla ji o tom jakou má žádost. Jana se podívala na internet a vyhledala nejbližší místo, tím byl Nottingham. Jana nám obstarala lístky na koncert. Ten den, kdy je objednala jsem byla s mamkou v práci, zaskakovaly jsme za jednu servírku. Ucítila jsem adrenalin a do očí se mi nahrnuly slzy štěstí. Byla jsem kousek od svého snu. Jana nám dokonce umožnila u ní přespat a tak jsme v UK mohli zůstat déle.
Začaly jsme proto hledat nejlevnější letenky do Anglie. Mamka nakonec objevila letenky a zaregistrovala je. Letěly jsme se společností Rayner.
Přišlo pondělí - den odletu. Těšila jsem se i na samotný let, protože létání miluji. Byla jsem úplně v klidu. Mamka byla hrozně nervózní z letu a vůbec ze všeho.
V letadle jsem se usadila se sluchátky v uších a dívala jsem se ven. Ani nevím, jak jsem usnula. Vzbudila mě až mamka, že přistáváme.
Welcome to London Stansted! Na letišti nás čekala Jana. "Dobrý den," pozdravila jsem ji. Jana se doslovně vyděsila a řekla: "To už jsem tak stará?" Potom jsem ji už zdravila ahoj a tykala jsem ji.
Středa - den D!
Vstala jsem v 5:30 a připravila se. Musela jsem se připravit taky psychicky. Byla jsem tak blízko ke splnění snu. Jeden se mi splnil už s tím, že jsem se dostala do UK a viděla jsem Londýn.
6:05 jsem byla po snídaní a připravená odejít na autobus, který nás odvezl do Nottinghamu. Z nějakého důvodu jsem se stresovala. Pořád jsem měla obavy z toho, abych se tam vůbec dostaly a abychom našly arénu, kde se koncert konal.
8:25 jsem seděla v autobuse a znovu jsem se ponořila do světa hudby a zároveň spánku. Usnula jsem docela tvrdě, ale o to jsem si aspoň zkrátila cestu autobusem a na chvilku jsem vypnula. Musela jsem ten adrenalin ztišit.
11:30 jsme byly v Nottinghamu na autobusovém stanovišti. Jana se šla zeptat na cestu. Jak u nás bývalo zvykem, tak jsme si všechno musely obcházet a cestu zdelšovat. Proto i cesta k aréně byla delší. Přitom jsme to měly pár kroků.
Přišly jsme k aréně. Na obrazovce létaly různé reklamy a mezi nimi byl i Enrique. Pod jeho fotkou, která je z photoshoot k Euphoria, bylo velkým červeným napsané TONIGHT. Když jsem viděla to viděla, tak jsem pocítila další nával adrenalinu.
Šly jsme se projít a podívat na nějaké věci v Nottinghamu, stále jsme měly hodně času do koncertu. Podívaly jsem se na muzeum Robina Hooda. Šly jsme se podívat na jeho hrad, který jsme si taky obešly, místo abychom šly asi čtyři kroky. Tohle se pro nás už stalo jasnou věcí, všechno naobkolo.
Po naší obchůzce jsme si šly dát kávu. Koupily jsme tři a jedna byla zdarma. Paní, která kávu prodávala se nás ptala, co tady děláme a Jana ji říkala, že jdeme na koncert Enriqua Iglesiase. Nakonec jsme se dozvěděly kolik se lidí do haly vejde. Ta paní tam předtím pracovala.
Pořád jsem sledovala hodinky, jako nějaký blázen.
Když bylo půl 7, tak jsem šly k hale. Tam jsme si stouply do řady. Musely jsem si s mamkou odskočit a na záchodě jsem si popovídala s fanoušky Enriqua. Byly to tři holky. Ptaly se mě jestli jdu na jeho koncert, tak jsem řekla, že ano a ony po mě potom chtěly, abych jim řekla, jak se mají dostat na svá místa. Na to jsem odpověděla: "My English is bad." ("Moje angličtina je špatná.") Holky udělaly velké "aha" a když jsem jim řekla, že jsem z ČR, tak se hodně divily. Nevím jestli ČR neznaly nebo jim přišlo divné, že jsem na jeho koncertě v UK.
Vrátily jsem se zpátky a já jsem dostala lístky na koncert do ruky. Naproti nám byl obchod s Enriquovými věcmi. "Utíkej tam rychle," řekla mi mamka. Já jsem byla schopná utíkat kamkoliv. Adrenalin stoupal čím dál tím víc. Jenom co jsem viděla ty věci. Hudba v hale začala hrát, což měla být zkouška. A to jsem málem vybuchla.
Fronta se začala zvětšovat, jako by v Lidlu udělali šílené slevy. Už nejenom uvnitř, ale i venku stáli lidé. Pořád jsem si, ale říkala, že je to nějak málo.
Odbila sedmá hodina a oni nás pustili dál. Konečně jsem stála u obchůdku a koupila jsem si tričko a klíčenky. Kšiltovky tam vůbec neměli. Nějaké slečny vzali Enriho kalendáře a snimi odešli a prodávali je.
Po nákupu jsem si šli sednou. Pořád jsem se nějak po hale nerozhlížela. Až když jsem se usadila a zjistila jsem, že nebudu tak moc daleko jak jsem si myslela, jsem měla pocit, že budu potřebovat si pořádně zakřičet. Obrazovka, která svítila a na ní bylo napsané ENRIQUE IGLESIAS EUPHORIA TOUR mě tak trochu odrovnala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale vůbec ne. Všude kam jsem se jenom podívala byli fanoušci. Spousty z nich měli trička všech možný druhů a nápisu. Ať to byli originální trička Enriqua nebo doma udělané. Některé holky jsem potkala co byly i po puse počmárané.
V hale hrála hudba a musím se přiznat, že mi od té doby Michael Jackson zní v uších a kdykoliv slyším Billy Jean, tak si vzpomenu. Tahle písnička se tam odehrála asi čtyřikrát. Hrálo tam víc písniček MJ, ale Billyho Jeana jsem si nějak zapamatovala v hlavě.
Enriho zvukař tam poskakoval a dělal s prominutím kraviny. Dalo by se tomu v klidu říct, že to byl tanec. Když si toho všichni všimli a on si všimnul, že ho pozorujeme, tak na nás začal ukazovat. Ale tančit nepřestal. Občas tam něco řešil s dalším zvukařem. Potom s námi začali dělat vlnu. Asi poznali, že se už začínáme nudit a nedočkavostí hoříme.
Bylo osm a Enrique nikde. Za to se objevila předkapela. Ten pajac, který tam zpíval byl docela srandovní. Snažil se a to se cení, ale většina ho stejně měla na háku. Všimla jsem si, že ženy, které vedle mě seděly, tak znaly jenom jeho písničku. Já jsem neznala ani jednu.
Odehrál co mohl a znovu jsme museli čekat. Byla jsem z toho tak nervózní, že jsem skoro přehlédla Ferananda. Prošel kousíček ode mě. Poznala jsem ho podle jeho bílé košile a červené kšiltovky. Zastavil se, vyfotil a šel dál. Mířil k zvukařům. Musím se přiznat, že jsem jednu dobu měla strach jestli se něco nestalo. Až když jsem viděla Fernanda, tak jsem se uklidnila.

Tady je Part 2: ZDE

Tančit v tichu (part 2)

19. června 2011 v 22:20 | TheNomik |  Ostatní
Ranní káva a noviny. Bulvární noviny. Píšou, že se Britney Spears opila. Taky píšou o tom, že se na letošní Vánoce chystá spoustu nových hudební alb. Píšou o mě, že jsem je smetl, když jsem odcházel z obchodu.
Raději tyhle bulvární noviny zahodí. Mě vlastně ani nezajímá, co kdo dělá. Stejně všemu člověk uvěřit nemůže.
Jelikož jsem se rozhodl, že pojedu na narozeniny svého bratra, tak jsem nastartoval auto. Když jsem vyjížděl ven… Neuhodli by jste co se stalo, že ne? Znovu jsem narazil do auta ženy, které jsem nedávno musel zaplatit 500 dollarů.
Vystoupil jsem z auta. Stačil mi jediný její pohled a už jsem vytahoval peněženku.
"Potkáme se my dva snad v jiné situaci?"zeptala se mě. Usmála se. Z ničeho nic se uvolnila.
"No, to nevím. Ale ještě pár srážek, tak budete bohatá a já na mizině."
"Pomůžete mi z auta? Půjdeme se projít, bez auta. Jestli ano, pak nechci žádné peníze."
"Nejde mi o peníze."
Nenamítal jsem a okamžitě jsem ji pomohl z auta. Její auto jsem zaparkoval k sobě na dvůr, aby nezavázelo v cestě.
"Kam chceš jít?" zeptala se mě.
"Máš ráda loď?" Přikývla a tak jsme se s ní vydal na loď.
Vozíček jsem ji nechal doma a všude, kam jsme se museli pohnout jsem ji nesl v náručí.
"Promiň, že se ptám, ale ty neslyšíš?" zeptala se mě, když jsme samovolně pluli po Mexickém zálivu. Sednul jsem si vedle ni se sklopenýma očima.
"Jak jsi na to přišla?"
"Protože máš na sluchátko a taky protože když jsem mluvila potichu, tak ses neotočil." Povzdechnul jsem si a přikývnul jsem.
"Jsem trochu hluchý. To je dobrý, začínám si zvykat. Co se ti stalo?" Nechtěl jsem takovou konverzaci, ale když už se mě zeptala na mou hluchotu, byl jsem zvědavý proč nemůže chodit.
"Měla jsem autonehodu. A když už jsem se zase odhodlala řídit, tak jsi do mě dvakrát naboural." Lehce se usmívala a já taky. Vzpomněl jsem si, že můj brat má narozeniny a já bych měl být tam. "Zapomněl jsem, nechtěla by jsi jít semnou na narozeniny mého bratra?"
"Moc ráda, ale nejsem na to oblečená."
"Jsi krásná v tom, co máš na sobě." Můj kompliment ji potěšil. Dala mi pusu na líčko.
Nastartoval jsem loď a jel domů. Naložil jsem její vozíček do kufru mého auta a vyrazili jsme se.
Zaparkoval jsem před domem mého bráchy. Ten už mě vyhlížel z brány.
"Už jsem si myslel, že nedorazíš," poznamenal, když jsem otvíral dveře Jane. Jane je ta dívka na vozíčku, do které jsem dvakrát narazil.
"Nová přítelkyně?" zeptal se. Z kufru jsem vytáhnul vozíček a viděl jsem ve tváři Julia překvapení. Byl tak překvapný, že se zdálo, že přestal dýchat. Očima se pohnul k Jane a pak zase na mě. Lehce přikývnul.
"Jsem Jane." Jane napřáhla k němu ruku a Julio bezmyšlenkovitě ruku přijal a políbil ji. "Julio, Enriquův bratr."
"Tak všechno nejlepší." Popřála mu.
"Děkuji."
Mí gajští kamarádi tady byli taky přítomní. Michael a Alejandro. Jenom co uviděli Jane, tak vypískli radostí a běželi ji obejmout. Byl jsem překvapený z toho, že se znají. Teď jsem si připadal jako můj bratr. Nechápal jsem tuhle děsivou situaci.
"Ty chodíš s Jane?" zeptal se mě Alejandro. Jane se dala do smíchu. "Alejandro, já s ním nic nemám. Vždyť je to gay." Tak a tím mě dorazila. Vykulil jsem oči a nevěřícně jsem se na ni díval. Ona se pořád smála. Michael a Alejandro byli stejně překvapení jako já. Možná snad ještě víc než já.
"Jane, řekla jsi, že jsem gay…nebo jsem snad špatně slyšel?" Jane se přestala smát a nechápavě se na nás dívala.
"Ano, řekla jsem to. Ty snad nejsi gay. Tak jsi bisexuál?"
"Ne, panebože. Já asi potřebuji vodku." Michael jako rychlostí světla mi vodku s radostí podal se slovy: "Jenom do toho, potřebuješ trošku alkoholu do sebe." Ani jsem na jeho slova nereagoval a hned jsem ji převrátil do sebe.
Jane se tomu celému divila. Já vlastně taky.
"Doufám, že jsem hluchý." Protřel jsem si oči. "Proč si myslíš, že jsem gay?"
"Vycházel jsi z gay clubu." Ano, tomu jsem se musel zasmát.
"Navíc jsem tě tam viděla už několikrát. Ne jenom jednou."
"A co pak ty děláš v gay clubu?" Jane sklopila oči.
"Moje bratrosestra tam pracuje." Podíval jsem se na Michaela a Alejandra. Měli vykulené oči. Jane sice znali, ale její breatrosestru ne.
Po přípitku se všichni rozprchli a každý si vytvořil svou skupinku. Já jsem své naslouchátko odhodil někam daleko. Potřeboval jsem chvilku klidu. Bolela mě hlava.
Jane se ke mně přidala. Podíval jsem se ji do tváře, abych věděl jestli vůbec něco říká. "Jsi přítomný nebo jsi v oblacích?" Nebyl jsem si 100% jistý jestli tohle opravdu řekla, ale bylo to krásné. Muselo to být krásné.
Chtěla si sednou vedle mě na schody. Pomohl jsem ji. Dívali jsme se na oblohu plnou hvězd. Měsíček krásně svítil. Lehounký vítr zvedal Jane vlasy. V jejích očích se odráželo světlo. Vím, že kdybych mohl slyšet, tak uslyším vlny oceánu. Byla to dokonalá noc. Noc, které nic nechybělo.
Jane si opřela hlavu o mé rameno. Usmívala se. Nevím proč, ale usmívala se.
Cítil jsem, jak pohybovala rty. V tom jsem pocítil ten nával ničeho. Ticha. Absolutního ticha. Nevěděl jsem, co řekla. Neměl jsme o tom ani pocit. Ležela na straně u ucha, které neslyší nic. Chtělo se mi křičet.
Odtáhla hlavu a podívala se mi do očí.
"Než jsem ochrnula, byla jsem tanečnice. Tancovala jsem všechno možné. Byla jsem úspěšná a s mým partnerem jsme objeli svět. Potom přišla jediná chyba. Byla to vteřina a já jsem ochrnula. Někdy si říkám, že bych chtěla zemřít. Jindy vím, že jsou krásné chvíle jako tyhle. Děkuji." Políbili jsme se. Byl to krásný polibek.
"Chtěla by jsi tancovat?" zeptal jsem se.
"Jak bych mohla?" Pozvedla ramena. Usmál jsem se a vzal jsem ji do náručí.
"Budu s tebou tančit v tichu." Usmála se a já taky. Byl jsem náhle ten nejšťastnější člověk na zemi.


Tančit v tichu (part 1)

4. června 2011 v 19:06 | TheNomik |  Ostatní

Jestli jsou na zemi lidé, kteří dokážou probudit člověka ze špatného snu a dokážou mu vyvolat pohádku, tak bych o nějakého takového stál. Necítím se špatně, ale cítím se sám. Jsem slabý. I když mám sousty přátel, něco mi chybí. Láska a …
Ráno jsem se probudil propocený. Zdál se hrozný sen, ale ne tak hrozný jako realita. Rozhlédnul jsem se kolem, ale nic jsem neviděl. Teda spíš nikoho jsem neviděl. Vždy tady semnou byla, ale teď je už pryč. Odešla.
Nasnídal jsem se a vydal jsem se na loď. Už dva měsíce takhle jezdím každé ráno. Není dne, kdy bych to tak neudělal. Prostě se nasnídám a jedu. Pročistím si hlavu od věcí, které se kolem mě točí. Uspořádám si své další plány, sny. Jediné, co je na tom to nejhorší je, že všechno mi přijde ztracené. Už pro mě nemá nic smysl.
Vrátil jsem se z ranní projížďky a sednul jsem si na lehátko u bazénu. Pozorováním vody získávám nějaké impulsy pro život. Ale když si porovnám život s vodou, tak je to zvláštní. Jenom si představte vodu v bazénu. Nikam nemůže utéct. Stále je na stejném místě. Když do ní nenasypete chlór, tak se pokazí. Když začne pršet, tak na ní prší a prší. Každé smítko ze stromů ji ubližuje.
Vstal jsem se z lehátka a šel jsem se podívat do ledničky, jak to vypadá s jídlem na dnešní den. Ano, musím nakoupit. Myslela jsem si to, teď už to vím.
Nastartoval jsem a vyrazil jsem na nákup. U supermarketu jsem zahlédnul nějakého fotografa. Chvilku jsem seděl a pozoroval jsem ho. Potřeboval jsem vědět, co je zač. Potom jsem viděl, jak ven vychází Selena Gomez s Justinem Bieberem a bylo mi to jasné. Z křoví se vynořilo dalších deset fotografů. Takže jsem raději zůstal sedět.
Selena jim odpovídala na nějaké otázky a mě se mezitím začal zaplňovat močový měchýř. Už jsem to nemohl vydržet, tam jsem vystoupil ven. Nikdo si mě naštěstí nevšimnul.
Nasadil jsem si kšiltovku až do očí a na očích jsem měl sluneční brýle. Hodil jsem ještě na hlavu kapuci z mikiny a se skloněnou hlavou jsem prolezl mezi nimi.
Nakoupil jsem si, co jsem potřeboval a vylezl jsem ven, kde se na mě obrátilo několik novinářů, fotografů a nějací fanoušci se tady taky našli.
"Enrique, Enrique," křičeli fanoušci.
"Jak se cítíte?" ptala se mě mladá novinářka. S ní už jsem měl v minulosti čest.
"Blbě, nazdar." Rychle jsem utíkal k autu. Všichni mě obklopili a fotili. Z kastlíku jsem vytáhnul nějaké své fotografie a podepsal jsem se. Otevřel jsem malinko okno a autogramy jsem vyhodil ven pro fanoušky. Většina z nich se na fotky vrhla jako supy. Zmáčknul jsem klakson. Všichni ustoupili až na onu novinářku. Zatroubil jsem znovu a znovu. Ani se nepohnula. Zařadil jsem a pomalu jsem se rozjížděl naproti ni. Dostala strach, že ji přejedu, tak ustoupila.
Přijel jsem domů a vyložil jsem potraviny. Všimnul jsem si, že mi přišla zpráva: Nezapomeň si vyzvednout pejska, Enrique. Znovu jsem nastartoval auto a vyrazil jsem pro svého nového pejska.
Přijel jsem na místo, kde na mě už čekal Fernando.
"Hola, Enrique!" pozdravil mě okamžitě. Prohlídnul si mě potom ještě řekl. "Kde máš naslouchátko, slyšíš mě?"
"Slyším, ale slabě. Šeptám, že?" Nebyl jsem si vůbec jistý. Měl jsem ten pocit.
"No, mluvíš zvláštně. Měl by jsi mít to naslouchátko, abys slyšel skoro normálně."
"Fernando," napomenul jsem ho "to je to přesně skoro. V pohodě. Klid. Za ty dva měsíce už jsem se naučil z tvých úst číst. I když jenom trochu." Fernando si povzdechnul.
Proti nám se vydala krásná slečna, které držela na vodítku zlatého retrívra.
"Dobrý den, jmenuje se Poke a bude nahrazovat vaše uši. Je dokonale vycvičený." Přikyvoval jsem a natáhnul jsem ruku pro Poka. Byl to krásný pes. Hned jsem se mu zalíbil. Začal mi olizovat ruku. Hladil jsem ho po hlavě. Mezitím Fernando s tou slečnou něco vyřizovali.
"Hned to s ním bude lehčí," řekl mi Fernando, když slečna odešla.
"Už to nikdy nebude lehčí. Všechno, co jsem měl jsem ztratil. Nenahradí mi to pes."
"Víš dobře, že ti uši dokáže nahradit. Když ti bude zvonit mobil, tak ti ho donese, když bude…" V tom jsem ho zastavil. "Jo, a na turné za mě bude zpívat, že jo?" Na to Fernando nevěděl co má říct. Byl v šoku.
Rozloučili jsme se a já jsem s Pokem odjel domů.
Sednul jsem si na gauč. Asi po hodině i Poke donesl mobil. Přišla mi sms, že se mám zastavit na party do zdejšího gay clubu. Ty dva měsíce, které jsem strávil tím, že jsem se učil odezírat ze rtů. Psát hudbu jenom díky jednoho ucha na kterém nosím naslouchátko, tím že jsem se učil mluvit, i když se neslyším. Každý den v pět hodin za mnou chodila Kim, která mě to všechno učila. Musím uznat, že mě hodně naučila. Už se tolik nebojím mluvit. Odezírání z úst je těžké, ale pomalu už to zvládám. Ale vážně jenom pomalu. Dva měsíce nejsou moct. Navíc přes sobotu a neděli měla volno, takže jsem se učil odezírá z úst díky filmům. Ještě stále se snažím zlepšit.
Asi se ptáte jestli opravdu mluvím o tom, že jsem ohluchnul a taky mám bojem, že si kladete otázku, jak se to stalo.
Je to dlouhý příběh. Prostě stačil jeden výbuch a mě prasknul bubínek v uchu. Na levé ucho už neuslyším a na pravém nocím naslouchátko, abych slyšel aspoň něco. Bez něj slyším jenom velmi hlasité zvuky. Pro vás hlasité. Pro mě to je asi, jako by jste šeptali. Nebo by vám jemně šuměla televize. Dokážete si to představit? Když mám naslouchátko, tak slyším docela normálně. Na jedno ucho. Tisk ze mě dělá druhého Beethovena. Já se za něj teda vůbec nepokládám.
Takže ano. Už mě nebaví sedět na zadku a nic nedělat. Život už pro mě nemá cenu, jako měl dřív. Jestli se ještě někdy vrátím do koloběhu kdy budu dělat promo na své album nebo s ním pojedu nějaké turné, tak to bude asi zázrak. Mě se totiž do toho ani nechce. Hudba je pro mě slabší. Strašně to bolí, když vím, že se nejspíš na pódium už nepostavím.
Jelikož jsem na tom, jak jsem, tak jsem přijal nabídku na dnešní večer. Půjdu se podívat do clubu a třeba zjistím, že život se dá žít i jinak.
Nachystal jsem se. Celou tu dobu mi Poke pomáhal. Přinášel mi telefon kdykoliv zazvonil. Donášel mi i spousty jiných věcí. Na poslední chvíli mi přinesl ještě naslouchátko.
"Poku, já ho nechci." Poku si sednul na zadek. Neposlechnul mě, když jsem ho volala. "Zůstaneš tady, když nepůjdeš." Divná věta, když si to tak přeberete. Ani tohle na něj nezabralo. Z poličky jsem si vzal naslouchátko a nasadil jsem si ho. "Spokojený?" Přišlo mi to, jako by se Poke usmál. Vstal a vyšel ven. Otevřel jsem mu dveře od auta a společně jsme odjeli.
U dveří od clubu stáli dva vyhazovači. Nechtěli mě s pejskem pustit. Ukázal jsem jim průkaz, že ho potřebuji a okamžitě mě pustili, ale musel jsem mu nasadit náhubek.
V clubu už čekali Michael a Alejandro. Tihle dva se loni vzali, měli krásnou svatbu. Ale já se raději ženit budu jedině s ženou. Bylo to totiž…takové zvláštní.
Srdečně mě objali a protože oba dva mají rádi zvířata, tak je Poke na chvilku zaměstnal.
Když jsem odjížděl z klubu, tak jsem naboural do něčího auta. Vystoupil jsem a žena, která seděla za sedadlem na mě zakřičela: "Vy jste se snad zbláznil!" Zakořenil jsem se a šel jsem k jejímu okénku. "Pojďte se podívat, není to zase tak hrozném. Omlouvám se vám. Napravím to." Podívala se na mě výhružně a potom mi ukázala ať se podívám na okno. Měla tam značku vozíčkáře. Ztuhnul jsem. Náhle jsem si přál být nejenom hluchý, ale taky slepý. "Jak moc jste na tom špatně?" zeptala se mě naštvaně. "Moje auto je v pořádku, u vás do odneslo světlo. Zaplatím vám opravdu." Vytáhnul jsem z peněženky peníze. "Tady je pětistovka. Snad to bude stačit."