My story (part 1)

24. června 2011 v 18:43 | TheNomik |  Ostatní
Hlavní bod je v pátek, kdy jsem šla s mamkou k její kamarádce Aničce. Seděly jsme a povídaly si. Došli jsme na téma Enrique. "Enrique? Ti mi něco říká," řekla Anička. "To se píše E-N-R-I-Q-U-E, že?" Vykulila jsem oči a byla jsem v šoku. Nikdy by mne nenapadlo, že by ho mohla Anička znát. Anička mi řekla, že musí mít někde jeho CD. Tak jsem hledala a opravdu jsem ho našla. Našla jsem originál CD Escape.
Mluvily jsem o tom, že jsem nebyla na koncertě a že je to můj sen, abych se na jeho koncert dostala. A na to se to rozjelo.
Další den jsem mamce řekla o datech a místech, kde se koncerty konají. Od mamky kolegyně z práce má dceru Janu v Anglii. Mamka jí zavolala a řekla ji o tom jakou má žádost. Jana se podívala na internet a vyhledala nejbližší místo, tím byl Nottingham. Jana nám obstarala lístky na koncert. Ten den, kdy je objednala jsem byla s mamkou v práci, zaskakovaly jsme za jednu servírku. Ucítila jsem adrenalin a do očí se mi nahrnuly slzy štěstí. Byla jsem kousek od svého snu. Jana nám dokonce umožnila u ní přespat a tak jsme v UK mohli zůstat déle.
Začaly jsme proto hledat nejlevnější letenky do Anglie. Mamka nakonec objevila letenky a zaregistrovala je. Letěly jsme se společností Rayner.
Přišlo pondělí - den odletu. Těšila jsem se i na samotný let, protože létání miluji. Byla jsem úplně v klidu. Mamka byla hrozně nervózní z letu a vůbec ze všeho.
V letadle jsem se usadila se sluchátky v uších a dívala jsem se ven. Ani nevím, jak jsem usnula. Vzbudila mě až mamka, že přistáváme.
Welcome to London Stansted! Na letišti nás čekala Jana. "Dobrý den," pozdravila jsem ji. Jana se doslovně vyděsila a řekla: "To už jsem tak stará?" Potom jsem ji už zdravila ahoj a tykala jsem ji.
Středa - den D!
Vstala jsem v 5:30 a připravila se. Musela jsem se připravit taky psychicky. Byla jsem tak blízko ke splnění snu. Jeden se mi splnil už s tím, že jsem se dostala do UK a viděla jsem Londýn.
6:05 jsem byla po snídaní a připravená odejít na autobus, který nás odvezl do Nottinghamu. Z nějakého důvodu jsem se stresovala. Pořád jsem měla obavy z toho, abych se tam vůbec dostaly a abychom našly arénu, kde se koncert konal.
8:25 jsem seděla v autobuse a znovu jsem se ponořila do světa hudby a zároveň spánku. Usnula jsem docela tvrdě, ale o to jsem si aspoň zkrátila cestu autobusem a na chvilku jsem vypnula. Musela jsem ten adrenalin ztišit.
11:30 jsme byly v Nottinghamu na autobusovém stanovišti. Jana se šla zeptat na cestu. Jak u nás bývalo zvykem, tak jsme si všechno musely obcházet a cestu zdelšovat. Proto i cesta k aréně byla delší. Přitom jsme to měly pár kroků.
Přišly jsme k aréně. Na obrazovce létaly různé reklamy a mezi nimi byl i Enrique. Pod jeho fotkou, která je z photoshoot k Euphoria, bylo velkým červeným napsané TONIGHT. Když jsem viděla to viděla, tak jsem pocítila další nával adrenalinu.
Šly jsme se projít a podívat na nějaké věci v Nottinghamu, stále jsme měly hodně času do koncertu. Podívaly jsem se na muzeum Robina Hooda. Šly jsme se podívat na jeho hrad, který jsme si taky obešly, místo abychom šly asi čtyři kroky. Tohle se pro nás už stalo jasnou věcí, všechno naobkolo.
Po naší obchůzce jsme si šly dát kávu. Koupily jsme tři a jedna byla zdarma. Paní, která kávu prodávala se nás ptala, co tady děláme a Jana ji říkala, že jdeme na koncert Enriqua Iglesiase. Nakonec jsme se dozvěděly kolik se lidí do haly vejde. Ta paní tam předtím pracovala.
Pořád jsem sledovala hodinky, jako nějaký blázen.
Když bylo půl 7, tak jsem šly k hale. Tam jsme si stouply do řady. Musely jsem si s mamkou odskočit a na záchodě jsem si popovídala s fanoušky Enriqua. Byly to tři holky. Ptaly se mě jestli jdu na jeho koncert, tak jsem řekla, že ano a ony po mě potom chtěly, abych jim řekla, jak se mají dostat na svá místa. Na to jsem odpověděla: "My English is bad." ("Moje angličtina je špatná.") Holky udělaly velké "aha" a když jsem jim řekla, že jsem z ČR, tak se hodně divily. Nevím jestli ČR neznaly nebo jim přišlo divné, že jsem na jeho koncertě v UK.
Vrátily jsem se zpátky a já jsem dostala lístky na koncert do ruky. Naproti nám byl obchod s Enriquovými věcmi. "Utíkej tam rychle," řekla mi mamka. Já jsem byla schopná utíkat kamkoliv. Adrenalin stoupal čím dál tím víc. Jenom co jsem viděla ty věci. Hudba v hale začala hrát, což měla být zkouška. A to jsem málem vybuchla.
Fronta se začala zvětšovat, jako by v Lidlu udělali šílené slevy. Už nejenom uvnitř, ale i venku stáli lidé. Pořád jsem si, ale říkala, že je to nějak málo.
Odbila sedmá hodina a oni nás pustili dál. Konečně jsem stála u obchůdku a koupila jsem si tričko a klíčenky. Kšiltovky tam vůbec neměli. Nějaké slečny vzali Enriho kalendáře a snimi odešli a prodávali je.
Po nákupu jsem si šli sednou. Pořád jsem se nějak po hale nerozhlížela. Až když jsem se usadila a zjistila jsem, že nebudu tak moc daleko jak jsem si myslela, jsem měla pocit, že budu potřebovat si pořádně zakřičet. Obrazovka, která svítila a na ní bylo napsané ENRIQUE IGLESIAS EUPHORIA TOUR mě tak trochu odrovnala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale vůbec ne. Všude kam jsem se jenom podívala byli fanoušci. Spousty z nich měli trička všech možný druhů a nápisu. Ať to byli originální trička Enriqua nebo doma udělané. Některé holky jsem potkala co byly i po puse počmárané.
V hale hrála hudba a musím se přiznat, že mi od té doby Michael Jackson zní v uších a kdykoliv slyším Billy Jean, tak si vzpomenu. Tahle písnička se tam odehrála asi čtyřikrát. Hrálo tam víc písniček MJ, ale Billyho Jeana jsem si nějak zapamatovala v hlavě.
Enriho zvukař tam poskakoval a dělal s prominutím kraviny. Dalo by se tomu v klidu říct, že to byl tanec. Když si toho všichni všimli a on si všimnul, že ho pozorujeme, tak na nás začal ukazovat. Ale tančit nepřestal. Občas tam něco řešil s dalším zvukařem. Potom s námi začali dělat vlnu. Asi poznali, že se už začínáme nudit a nedočkavostí hoříme.
Bylo osm a Enrique nikde. Za to se objevila předkapela. Ten pajac, který tam zpíval byl docela srandovní. Snažil se a to se cení, ale většina ho stejně měla na háku. Všimla jsem si, že ženy, které vedle mě seděly, tak znaly jenom jeho písničku. Já jsem neznala ani jednu.
Odehrál co mohl a znovu jsme museli čekat. Byla jsem z toho tak nervózní, že jsem skoro přehlédla Ferananda. Prošel kousíček ode mě. Poznala jsem ho podle jeho bílé košile a červené kšiltovky. Zastavil se, vyfotil a šel dál. Mířil k zvukařům. Musím se přiznat, že jsem jednu dobu měla strach jestli se něco nestalo. Až když jsem viděla Fernanda, tak jsem se uklidnila.

Tady je Part 2: ZDE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama