Tančit v tichu (part 1)

4. června 2011 v 19:06 | TheNomik |  Ostatní

Jestli jsou na zemi lidé, kteří dokážou probudit člověka ze špatného snu a dokážou mu vyvolat pohádku, tak bych o nějakého takového stál. Necítím se špatně, ale cítím se sám. Jsem slabý. I když mám sousty přátel, něco mi chybí. Láska a …
Ráno jsem se probudil propocený. Zdál se hrozný sen, ale ne tak hrozný jako realita. Rozhlédnul jsem se kolem, ale nic jsem neviděl. Teda spíš nikoho jsem neviděl. Vždy tady semnou byla, ale teď je už pryč. Odešla.
Nasnídal jsem se a vydal jsem se na loď. Už dva měsíce takhle jezdím každé ráno. Není dne, kdy bych to tak neudělal. Prostě se nasnídám a jedu. Pročistím si hlavu od věcí, které se kolem mě točí. Uspořádám si své další plány, sny. Jediné, co je na tom to nejhorší je, že všechno mi přijde ztracené. Už pro mě nemá nic smysl.
Vrátil jsem se z ranní projížďky a sednul jsem si na lehátko u bazénu. Pozorováním vody získávám nějaké impulsy pro život. Ale když si porovnám život s vodou, tak je to zvláštní. Jenom si představte vodu v bazénu. Nikam nemůže utéct. Stále je na stejném místě. Když do ní nenasypete chlór, tak se pokazí. Když začne pršet, tak na ní prší a prší. Každé smítko ze stromů ji ubližuje.
Vstal jsem se z lehátka a šel jsem se podívat do ledničky, jak to vypadá s jídlem na dnešní den. Ano, musím nakoupit. Myslela jsem si to, teď už to vím.
Nastartoval jsem a vyrazil jsem na nákup. U supermarketu jsem zahlédnul nějakého fotografa. Chvilku jsem seděl a pozoroval jsem ho. Potřeboval jsem vědět, co je zač. Potom jsem viděl, jak ven vychází Selena Gomez s Justinem Bieberem a bylo mi to jasné. Z křoví se vynořilo dalších deset fotografů. Takže jsem raději zůstal sedět.
Selena jim odpovídala na nějaké otázky a mě se mezitím začal zaplňovat močový měchýř. Už jsem to nemohl vydržet, tam jsem vystoupil ven. Nikdo si mě naštěstí nevšimnul.
Nasadil jsem si kšiltovku až do očí a na očích jsem měl sluneční brýle. Hodil jsem ještě na hlavu kapuci z mikiny a se skloněnou hlavou jsem prolezl mezi nimi.
Nakoupil jsem si, co jsem potřeboval a vylezl jsem ven, kde se na mě obrátilo několik novinářů, fotografů a nějací fanoušci se tady taky našli.
"Enrique, Enrique," křičeli fanoušci.
"Jak se cítíte?" ptala se mě mladá novinářka. S ní už jsem měl v minulosti čest.
"Blbě, nazdar." Rychle jsem utíkal k autu. Všichni mě obklopili a fotili. Z kastlíku jsem vytáhnul nějaké své fotografie a podepsal jsem se. Otevřel jsem malinko okno a autogramy jsem vyhodil ven pro fanoušky. Většina z nich se na fotky vrhla jako supy. Zmáčknul jsem klakson. Všichni ustoupili až na onu novinářku. Zatroubil jsem znovu a znovu. Ani se nepohnula. Zařadil jsem a pomalu jsem se rozjížděl naproti ni. Dostala strach, že ji přejedu, tak ustoupila.
Přijel jsem domů a vyložil jsem potraviny. Všimnul jsem si, že mi přišla zpráva: Nezapomeň si vyzvednout pejska, Enrique. Znovu jsem nastartoval auto a vyrazil jsem pro svého nového pejska.
Přijel jsem na místo, kde na mě už čekal Fernando.
"Hola, Enrique!" pozdravil mě okamžitě. Prohlídnul si mě potom ještě řekl. "Kde máš naslouchátko, slyšíš mě?"
"Slyším, ale slabě. Šeptám, že?" Nebyl jsem si vůbec jistý. Měl jsem ten pocit.
"No, mluvíš zvláštně. Měl by jsi mít to naslouchátko, abys slyšel skoro normálně."
"Fernando," napomenul jsem ho "to je to přesně skoro. V pohodě. Klid. Za ty dva měsíce už jsem se naučil z tvých úst číst. I když jenom trochu." Fernando si povzdechnul.
Proti nám se vydala krásná slečna, které držela na vodítku zlatého retrívra.
"Dobrý den, jmenuje se Poke a bude nahrazovat vaše uši. Je dokonale vycvičený." Přikyvoval jsem a natáhnul jsem ruku pro Poka. Byl to krásný pes. Hned jsem se mu zalíbil. Začal mi olizovat ruku. Hladil jsem ho po hlavě. Mezitím Fernando s tou slečnou něco vyřizovali.
"Hned to s ním bude lehčí," řekl mi Fernando, když slečna odešla.
"Už to nikdy nebude lehčí. Všechno, co jsem měl jsem ztratil. Nenahradí mi to pes."
"Víš dobře, že ti uši dokáže nahradit. Když ti bude zvonit mobil, tak ti ho donese, když bude…" V tom jsem ho zastavil. "Jo, a na turné za mě bude zpívat, že jo?" Na to Fernando nevěděl co má říct. Byl v šoku.
Rozloučili jsme se a já jsem s Pokem odjel domů.
Sednul jsem si na gauč. Asi po hodině i Poke donesl mobil. Přišla mi sms, že se mám zastavit na party do zdejšího gay clubu. Ty dva měsíce, které jsem strávil tím, že jsem se učil odezírat ze rtů. Psát hudbu jenom díky jednoho ucha na kterém nosím naslouchátko, tím že jsem se učil mluvit, i když se neslyším. Každý den v pět hodin za mnou chodila Kim, která mě to všechno učila. Musím uznat, že mě hodně naučila. Už se tolik nebojím mluvit. Odezírání z úst je těžké, ale pomalu už to zvládám. Ale vážně jenom pomalu. Dva měsíce nejsou moct. Navíc přes sobotu a neděli měla volno, takže jsem se učil odezírá z úst díky filmům. Ještě stále se snažím zlepšit.
Asi se ptáte jestli opravdu mluvím o tom, že jsem ohluchnul a taky mám bojem, že si kladete otázku, jak se to stalo.
Je to dlouhý příběh. Prostě stačil jeden výbuch a mě prasknul bubínek v uchu. Na levé ucho už neuslyším a na pravém nocím naslouchátko, abych slyšel aspoň něco. Bez něj slyším jenom velmi hlasité zvuky. Pro vás hlasité. Pro mě to je asi, jako by jste šeptali. Nebo by vám jemně šuměla televize. Dokážete si to představit? Když mám naslouchátko, tak slyším docela normálně. Na jedno ucho. Tisk ze mě dělá druhého Beethovena. Já se za něj teda vůbec nepokládám.
Takže ano. Už mě nebaví sedět na zadku a nic nedělat. Život už pro mě nemá cenu, jako měl dřív. Jestli se ještě někdy vrátím do koloběhu kdy budu dělat promo na své album nebo s ním pojedu nějaké turné, tak to bude asi zázrak. Mě se totiž do toho ani nechce. Hudba je pro mě slabší. Strašně to bolí, když vím, že se nejspíš na pódium už nepostavím.
Jelikož jsem na tom, jak jsem, tak jsem přijal nabídku na dnešní večer. Půjdu se podívat do clubu a třeba zjistím, že život se dá žít i jinak.
Nachystal jsem se. Celou tu dobu mi Poke pomáhal. Přinášel mi telefon kdykoliv zazvonil. Donášel mi i spousty jiných věcí. Na poslední chvíli mi přinesl ještě naslouchátko.
"Poku, já ho nechci." Poku si sednul na zadek. Neposlechnul mě, když jsem ho volala. "Zůstaneš tady, když nepůjdeš." Divná věta, když si to tak přeberete. Ani tohle na něj nezabralo. Z poličky jsem si vzal naslouchátko a nasadil jsem si ho. "Spokojený?" Přišlo mi to, jako by se Poke usmál. Vstal a vyšel ven. Otevřel jsem mu dveře od auta a společně jsme odjeli.
U dveří od clubu stáli dva vyhazovači. Nechtěli mě s pejskem pustit. Ukázal jsem jim průkaz, že ho potřebuji a okamžitě mě pustili, ale musel jsem mu nasadit náhubek.
V clubu už čekali Michael a Alejandro. Tihle dva se loni vzali, měli krásnou svatbu. Ale já se raději ženit budu jedině s ženou. Bylo to totiž…takové zvláštní.
Srdečně mě objali a protože oba dva mají rádi zvířata, tak je Poke na chvilku zaměstnal.
Když jsem odjížděl z klubu, tak jsem naboural do něčího auta. Vystoupil jsem a žena, která seděla za sedadlem na mě zakřičela: "Vy jste se snad zbláznil!" Zakořenil jsem se a šel jsem k jejímu okénku. "Pojďte se podívat, není to zase tak hrozném. Omlouvám se vám. Napravím to." Podívala se na mě výhružně a potom mi ukázala ať se podívám na okno. Měla tam značku vozíčkáře. Ztuhnul jsem. Náhle jsem si přál být nejenom hluchý, ale taky slepý. "Jak moc jste na tom špatně?" zeptala se mě naštvaně. "Moje auto je v pořádku, u vás do odneslo světlo. Zaplatím vám opravdu." Vytáhnul jsem z peněženky peníze. "Tady je pětistovka. Snad to bude stačit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pajda83 pajda83 | 4. června 2011 v 20:06 | Reagovat

Noemi, pěkný moc, máš opravdu talent, jsem zvědavá co bude dál...:)

2 Sára Tajina Sára Tajina | E-mail | 7. června 2011 v 18:28 | Reagovat

JÁ CHCI POKRAČOVÁNÍ TEĎ HNED!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama