Beatriz (part 1)

12. října 2011 v 19:20 | TheNomik |  Enrique a Anna
Dívám se do okna. Na okně vidím kapičky deště. Fouká vítr. Je přesně takové počasí, jak se zrovna cítím. Kapičky deště jako moje slzy, vítr, který v mé hlavě dělá zmatek. Všechno se semnou zatočilo, když přišla ta hrozná zpráva. Nic horší už se ani stát nemůže. Člověk chvíli cítí štěstí a potom se všechno otočí a padá dolů.
Umřel mi člen rodiny. Mám pocit, jako by něco umřelo i ve mně. Byla to moje teta. Miloval jsem ji. A teď je pryč, ale vím, že bude tady kolem mě.
Venku se snad počasí zbláznilo. Je to snad jenom můj pocit, že je tam tak škaredě nebo je to tak? Není čas nad tím přemýšlet.
Odvrátím pohled od okna ke dveřím. Anna přišla do místnosti a začala zabalovat věci na cestu do Madridu na pohřeb. Sleduji ji. Vlastně to ani nevnímám, co balí. Prostě se na ni dívám. Když se na mě podívá, tak odvrátím pohled. Nechci, aby mě takhle viděla. Stačilo to včera a předevčírem. Musím být silný.
"Enrique," řekne a přijde ke mně. Vezme mě za ruku. Hlavu položím na její bříško, schovám se k ní. Doslovně. Ruku mi drží pevně. Cítím z ní pozitivitu, dává mi hodně sílí.
Když Anna dobalí poslední věci, tak se konečně i já odhodlám něco dělat. Obleču se a pomůžu s věcmi do auta. Elvíra si přebírá dům a Lucase. Nic neříká, alespoň ne mi. Všimnu si, že něco Anně řekne, ale je mi to tak nějak jedno. Pořád musím myslet na to, co v zítřejším dni podstoupím a jak to bude těžké. Ne jenom pro mě, ale hlavně pro mou matku.
Nastoupíme do letadla a já se jdu usadit k oknu, do kterého se taky pořád dívám. Nechci s nikým mluvit, chci o tom přemýšlet sám, chci se s tím sám vyrovnat.
Anna sedí vedle mě a čte si nějaký časopis. Něco o módě. Vypadá smutně, ale v očích vidím jemný záblesk, který mi říká, že to bude v pořádku a všechno bude lepší. Ona všechno umí brát s nadhledem. Je hodně citlivá, ale zase s tím umí bojovat. Pláče i při televizních novinách, ale je silná. Ne tak jako já. Když do mě uhodí blesk, tak jsem neschopný něco udělat. Ale Anna? Ta je jako voda, která uhasí oheň, který blesk způsobil a já se cítím lépe. Proto se na ni usměji aniž bych to vlastně chtěl udělat. Podívá se na mě a také se uměje.
"Dáte si něco k pití?" zeptá se letuška a ukazuje nám nabídku.
"Víno?" zeptám se Anny, ale ona zakroutí hlavou. "Já si dám džus," řekne. Pozvednu ramena a ukážu na prstech dva. Letuška nám nalije do plastových kelímku džus. Položím si ho na stolek a zase se dívám ven.
Začnu přemýšlet nad tím, kdo tam všechno bude. Koho zase uvidím a na koho se při té smůle mám těšit. Beatriz měla soustu přátel, a hodně lidí ji mělo rádo.
Na chvíli zalomím hlavu a usnu. Probudí mě až malé otřesy letadla, turbulence.
Otočím se na Annu, která mi leží na rameni, ruce má omotané kolem moji levé ruky a spí. Povzdechnu si a snažím se znovu usnout. K mému překvapení se mi to povede. Alespoň na chvíli zapomínám na to špatné a začínám snít.
Probudím se až když přistáváme.
Venku prší jako z konve. Počasí je tady ještě horší než v Miami. Teplo se někam schovalo a přišla zima.
Už z dálky vidím auto od Julia, mého bratra, který pro nás přijel.
Přes Anniny ramena hodím svoji bundu, protože vidím, že ji je zima. Přimáčknu si ji k sobě, abych ji trochu zahřál.
Neletěli jsme moji osobním letadlem, takže se trochu tlačíme mezi lidmi a já jenom počítám než vletím na chlapa, který mě pořád kope do zadku. Přemýšlím jestli by jsem ho tam taky neměl kopnout. Otočím se na něj a řeknu: "Prosím vás, mohl byste přestat?" Řeknu to španělsky aniž bych přemýšlel, co si za jazyk vybrat.
"Omlouvám se, to ta taška. Omlouvám se." Přikývnu a dál pokračuji v řadě směrem k taškám a kufrům, které právě krouží na pásu. Ten náš pořád nikde. Tohle je jediné, co nemám rád, když musím cestovat veřejným letadlem. Čekání na tašky a doufat, že se neztratila.
Anna konečně natáhne ruku pro naší tašku. Já jsem si ho ani nevšimnul. Tašku si hodím přes rameno, chytnu Annu za ruku a pádíme pryč z letištní haly.
Anně se zatočí v hlavě a málem mi spadne na zem. Naštěstí ji podepřu.
"Je ti dobře?" zeptám se s obavami.
"Jo, je, to nic. Rychle jsme zvedla hlavu, dobré. Jdeme."
Dostaneme se k autu a Julio z něj vystoupí. Přivítá Annu polibky a potom mě. Obejme mě, držíme se jeden druhého docela dlouho. Mám zavřené oči. Je to hrozně nepříjemné setkání.
Nastoupíme do auta a jedeme. Za celou cestu nikdo nepromluví, všichni jsme jako by nám jazyky z pusy vytrhly.
Doma nás přivítá sestra Chabeli a Tamara taky stojí ve dveřích. Pozdravíme se a já okamžitě zamířím do pokoje kde odkládám věci. Potom jdu za mámou, která je zabraná do posledních věci na pohřeb. Sedí u stolu, v ruce má tužku, na stole papír a po ruce mobil, aby mohla volat na všechny strany.
"Hola mama," pozdravím ji. Zvedne hlavu, jemně se usměje a potom mi dá pusu. Usadím se naproti na židli.
"Enrique, mohl by jsi na pohřbu něco říct? Nebo alespoň potom, při večeři a rozloučení? Prosím." Podepřel jsem si bradu a přemýšlel jsem. "Mami, já nevím," řekl jsem. "Při večeři možná, ale na pohřbu to nezvládnu."
"Dobře, a mohl by jsi s Juliem něco zazpívat. Až na večeři, něco pěkného. Něco, co měla ráda. Stačí kytara a vy dva dohromady. Udělali byste mi radost." Do místnosti se nahrne další člověk, slyším jeho kroky. Otočím se a vidím tam stát svého otce. Přikývne a já na něj. Přijde ke stolu, plácne mě po zádech a lehce se usměje.
"Kluci budou zpívat? Omlouvám se, ale slyšel jsem kousek konverzace."
"Ano, chtěla bych to," přidá se máma k němu. Já nic neříkám. Jenom se na něj po očku dívám. Je od něj hezké, že přijel. Oceňuji to. Vlastně jsem ani nečekal, že by přijel, ale jsem rád, že je tady. Máma potřebuje takovouhle oporu. I když se čas od času divím, že zůstali tak dobrými přáteli i potom všem.
Protože jsme s Annou unaveni z letu a z časového posunu jdeme si lehnout. Anna si lehne na mou hruď a usne. Ona nikdy neměla problém s usínáním. Obzvlášť, když je unavená, lehne si a spí jako zabitá, probudit ji je někdy opravdu, jako budit mrtvolu.
Já ještě chvíli leží než usnu.
Ráno se probudím a Anna na mě s úsměvem kouká. Nezbývá mi nic jiného než se taky usmát. Nevím, jak to dokázala, ale opravdu mi na tváři vykouzlila úsměv. Vlasy, které ji vyčuhují ji zastrčím za ucho. Prostřu si oči a oba vstaneme a jdeme na snídani. U snídaně je docela klid. Tamara a Chabeli se snaží řešit oblečení, do toho se občas Anna přimíchá, když pochytí o čem mluví. Všichni tady mluví španělsky a Anna je občas docela na hraně, aby se nezbláznila. Dokáže pochytit jenom něco, nějak si to umí dát dohromady. Je to chytrá holka.
Máma začne sklízet nádobí, Anna se postaví a hned ji pomůže. I když je teprve půl deváté ráno a já bych se nejraději ještě válel v posteli, tak tady sedím a pozoruji je a Anna vypadá opravdu dobře. Dokážu si na ni všimnout, že je něco jinak. Něco je na ni jinak, nemůžu si pomoct. Vlasy to nejsem, má je v drdolu, moje tričko Indianapolis 500, to je taky normální. Tepláky? Ty má určitě staré. Není namalovaná, ale přitom je krásná, takže nic pro mě nového. Navíc jsem ji nenamalovanou viděl několikrát. Tím to nebude. Nemá podprsenku. Jo, nemá ji. Na to se zaměřím, ale potom mi stejně dojde, že ji doma taky nenosí. To něco jiného bude hlouběji.
Raději vstanu a jdu si umýt zuby. Dám si i sprchu. Po sprše se jdu s Juliem domluvit na duetu, který bychom měli udělat. Julio se chvilku kroutí a moc se mu do toho nechce, ale přesvědčování mi vždycky šlo. Myslím, že to mám po mámě. Ta taky umí dobře přesvědčovat.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Juana Juana | 12. října 2011 v 22:02 | Reagovat

Jůůů Noemi, to se tak krásně čte...chce se mi u toho až brečet, jak je to krásný, fakt...:) jsi úžasná...prostě spisovatelka...:)

2 enriqueiglesias-fanfiction enriqueiglesias-fanfiction | Web | 13. října 2011 v 16:25 | Reagovat

[1]: Děkuji moc!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama