Beatriz (part 2)

12. října 2011 v 19:22 | TheNomik |  Enrique a Anna
Julio ze zásuvky vytáhne nějaké listy. "Tohle," řekne a podá mi je. Podívám se na ně a s ohromeným výrazem řeknu: "Tohle nezazpívám. Nejsem Celine Dion ani Barbara Streistand." Julio se pousměje.
"Jsi Enrique Iglesias, já vím. Znám tě už 36 let, bráško, vím, kdo jsi."
"Aha, takže tu pasáž budeš zpívat ty jo? Ty to zazpíváš? Ne, že bych ti nevěřil, ale i pro ženskou už je to docela vysoko, nebo je tady něco co nevím?" Julio se na mě podívá, jako by mě svýma očima chtěl probodnout. Dělá to tak už od puberty. Vždycky se na mě takhle podívá a tím mi jasně říká, že on mluví vážně a já si z něj nemám dělat srandu. I když je starší, já si z něj rád utahuji. Jehlou píchám do míst, kde uzná, že mám pravdu.
"Ne, ale vím, že to vyzpíváš. Slyšel jsem tě zpívat. Už několikrát," nedal se Julio.
"Jak mám zazpívat C3 čistě? Zazpívám to, ale bude to znít děsně." C3 je už třetí oktává, ta je hodně vysoko. Ani se to nezdá, ale nezvládám to tam. Někdy už ve druhé oktávě mám zmatek, ale nějak se to ještě dá, ale třetí? "Je to těžké. Mariah Carey dokáže vyzpívat až 7 oktáv, ale používá nejvíc 5 nebo 3. Já jsem chlap a mám zpívat jako Mariah Carey? Nebo snad jako Christina Aguilera, Leona Lewis, nebo Whitney Houston? Zbláznil ses?" Julio se poškrábe na čele a potom řekne: "Dobře, tak si to hoď o tón nebo dva níž."
Společně sestavíme skladbu na kytaře. Napsal to krásně, slova jsou krásná, řekl bych hodně zamilovaná slova. Já jsem mu jenom něco doladil.
Spolu s Juliem a písničkou jsem ztratili skoro celé odpoledne. V pět hodin už je pohřeb. Když se podívám na hodiny, tak zjišťuji, že jsou už dvě. Čas na oběd a na malou procházku, kterou jsem slíbil mámě.
Na procházce si s mámou povídáme. Vypráví mi nějaké věci z posledních dnů. Nemluví o Beatriz, mluví pouze o věcech tykající se Španělska nebo sester. Potom ji zase já vyprávím něco z turné a Anně. Máma mě zve na nějakou oslavu, která se bude konat příští rok v létě. Samozřejmě to přijmu, nemohl bych nepřijít. Navíc budu mít příští rok docela hodně času na to abych byl s rodinou a přáteli. Aspoň, to tak plánuji.
Když se vrátíme, tak se jdu obléct. Anna mi vyžehlila černé kalhoty, bílou košili. Obleču se a potom mi ještě Anna uváže kravatu. Ne, že bych byl neschopný, ale vázaní kravaty mi nikdy nešlo. Obleču si černé sako, ty hrozné boty a začínám si připadat jako blbec.
Pomůžu Anně zapnout černé šaty. Podám ji černý svetr. Má krásně upravené vlasy. Tak svátečně a přitom tak jednoduše. Moc ji to sluší. Boty nemá na tak vysokém podpatku, jak jsem si zvyknul, takže mi najednou připadá nějaká maličká. Ale je krásná. Jak já jsem k ní jenom přišel?
Auta nás odvezou na místo.
Nešlo se nás tady opravdu hodně. Už z dálky vidím moji sestřenici, která má neobvykle velké bříško. Ani jsem nevěděla, že je těhotná.
Přijde k nám. "Ahoj, ráda vás oba vidím," řekne svou roztomilou angličtinou. Anna ji obejme a pogratuluje k miminku. To stejné udělám i já. Všichni se potom navalíme do síně. Všichni pokládají své květiny kolem rakve. Já a Anna tam taky jednu velkou položíme a jdeme si sednou do přední řady. Zní to hrozně. Musíme sedět vepředu, jako nejbližší rodina. Vedle mě sedí máma, vedle mámy sedí Julio a potom Chabeli. Nikde nevidím Charisse, Juliovu snoubenku. Až později si všimnu, že sedí v další řadě. Nemám náladu se tím zabývat, proč tam sedí, takže to nijak zvlášť neřeším. Sám se snažím uklidnit. Když se rozhlédnu všude vidím tetu. Snažím se, abych se nerozbečel. Raději zavřu oči a snažím se ignorovat smutnou hudbu, která hraje. Je to oblíbená písnička Beatriz. Proto se snažím, abych byl jako hluchý.
Když přijde farář, aby řekl jednoduché povídaní o tetinem žitě, tak mámu chytnu za ruku. Celý proslov netrvá moc dlouho a je to dobře. Nevydržel bych to déle poslouchat. Musím uznat, že má teď Anna obrovskou výhodu, nerozumí tomu. Když ten muž začne hovořit filipínsky, tak i já ztratím a nemám ponětí o čem mluví, ale předpokládám, že je to jenom překlad toho, co řekl ve španělštině. Anna mi zmáčkne ruku, poznala, že dostávám záchvat paninky a pravděpodobně se co nejdřív rozpláču a budu brečet, jako želvička. Snažím se to, co nejdéle udržet. Zavřu oči, kapička slzy mi sklouzne po tváři, potáhnu nosem. Ještě pořád jsem klidný, ale v hlavě mi koluje všechno možné. Vzpomínky na to, jakou mi byla oporou. Kdykoliv jsem ji potřeboval, tak byla tady. Kdykoliv ji kdokoliv potřeboval, tak tady byla. Byla neuvěřitelný člověk. Měla velké srdce a otevřou náruč. Chybí mi. Hrozně moc mi chybí a strašně moc mě bolí, že odešla. Odešla a já jsem ji nemohl říct sbohem. Nevím jestli je to lepší, že jsem ji v ten den neviděl nebo je to horší. Nikdy na ni nezapomenu a nikdy nezapomenu to, kým byla.
Po tomhle hrozné obřadu, který byl plný slz se konečně odebereme na večeři. Vím, že tam už nikdo plakat nebude a já se můžu konečně skrýt a někde zakřičet. Mám vztek a musím ho dostat ven.
Ještě než se všichni usadí ke stolu, tak zůstávám venku. Ruce mám v kapse a jenom tak stojím a dívám se někam do neznáma. Nám úplně vypnuto. Nepřemýšlím. Prostě jenom bezhlavě stojím, v dešti. Kapky deště na mě dopadají a já je úplně ignoruji.
Z mého postávání na dešti mě vysvobodí Anna, která zamnou přijde. Nemusím nic říkat a ona sama ví o co jde. "Křič, neuslyšíte, je tam kravál."
"Ááááá," ulevím si a skončím Anně na rameni. Nevydržel jsem to. Musím to dostat ze sebe. Nic mi neříká, hladí mě po zádech a utěšuje mě. Jenom, co se zase uklidním a Anna mi pučí její kapesníček, tak utíkáme do budovy. Sedneme si na svá místa a čekáme proslov. Toho se nakonec chopí Beatrizina dcera, moje sestřenice. "Byla naší mámou, naší tetou, babičkou, byla nám vším. Řekla nám, že chce, abychom šli dál a to taky musíme udělat. Ona je stále mezi námi. Takže na tu nejlepší ženu na světě." Všichni jsme si připili, skleničky cinkali jedna za druhou.
Máma se postaví a všem řekne, že Julio a já budeme před večeři zpívat.
Mikrofony a kytara už byla připravená. Sedneme si na židle, Julio se chopí kytary a začne hrát. Já začnu zpívat.
Po našem vystoupení jsme dostali potlesk a někdo v zadu zavolal: "Ještě jednu!" Úplně mi tím připomněl koncerty. Tam taky všichni křičí ještě, ještě! S Juliem se domluvíme na další skladbě a tou je Cuando Me Enamoro, která je v originále s Juanem Luisem Guerrou.
Snažím se, aby se všichni přidali, to se mi naštěstí podaří a všichni zpívají s námi. Na posutě z nich vidím, že se jim nálada zlepšila. Jsem moc rád, mě se vlastně taky zlepšila. Dokonce i samotná máma se usmívá a zpívá s námi. Účel to rozhodně splnilo.
Po našem "koncertě" se jdeme konečně usadit. Ale jíst ještě nemůžeme, protože se na to postavila Anna. "Prosím, chtěla bych vám všechno ještě něco říct," začne a v místnosti zavládne ticho. "Celá rodina se tady sešla a já bych všem chtěla říct, že já a Enrique," trochu to napíná sakra, pomyslím si a netrpělivě čekám, co z ni vypadne. "Já a Enrique budeme mít miminko." Nejsem schopný jediného slova. Jako by mi někdo vymazal hlavu. Matně slyším, že je v místnosti trochu rušnější, ale přesto všichni mlčí. Dívám se na Annu, která se dívá na mě a dívá se mi přímo do očí. Její výraz mi přijde jako by nemohl přečíst mé myšlenky.
Když se z mého otřesu lehce proberu, tak si všimnu ruky, která je ke mně natažená. Podívám se komu patří a s překvapením zjišťuji, že je to můj otec. "Gratuluji… synu. Budeš tím nejlepší otcem." Ruku opatrně přijmu. Podívám se zpátky na Annu, kterou konečně obejmu a políbím. A konečně je v místnosti o něco větší hluk. Někdo zakřičí gratuluji. Podívám se na místo, kde by měla sedět máma. Ale není tam. Rozhlédnu se kolem dokola, ale nikde ji nevidím. Podívám se na Julia a ten mi ukáže směrem ven ke dveřím.
Venku najdu mámu, jak sedí stojí stejně jako já jsem stál předtím. Přijdu za ni a podívám se na ni. Má ve tváři slzy.
"Enrique, ani nevíš jakou mám teď radost," řekne mi máma.
"Já nevím, co cítím. Jsem teď zmatený, nevěděl jsem o tom." Máma přikývne.
"Jsem ráda, že tvůj otec dostal rozum a přišel za tebou a podal ti ruku. A taky si myslím, že budeš tím nejlepším otcem. Jsi dobrý syn a o to budeš lepším tátou. Jsem šťastná." Usměje se a já taky. Obejmeme se. Chvíli tam jenom tak stojíme v náručí jeden druhého.
"Není ti zima?" zeptám se ji.
"Ano, měli bychom jít dovnitř na večeři. Máš hlad?"
"Mám a velkým." Společně odejdeme dovnitř.
Celý večer už skoro s bratrem prozpívám a nebo prokecám s ostatními. Aby se mi tam Anna nenudila, tak ji všechno překládám, dobře, ne úplně všechno, ale hodně věcí. Hodně lidí se už směje a tancuje. I já jsem se nějak vyprostil ze smutku a už raději myslím jenom na to nejhezčí.
Na mimi pódium se znovu dostanu a s bráchou a ještě několika lidmi začneme hrát nějakou písničku. Snažím se všechny roztleskat a jsem vděčný za 16 let zkušeností zvednou lidi ze židlí. Všichni tleskají do rytmu semnou a já je pobízím. "Teď ženské pohlaví! Pojďme!" Začínám zpívat trochu nevkusnou písničku, ale hodně lidem se líbí. Je to Right There od Nicole Sherzinger. Naštěstí u téhle psničky dělám jenom vokalistu a pobízím lidi, na starosti si to vzala Chabeli. Je pravda, že málo kdo o ní věděl, že umí zpívat. Dokonce i samotná máma s tátou jsem v šoku. "Right there, keep it right there…"
Všechno skončí až kolem druhé hodiny ráno. Anna je unavená k smrti. Není zvyklá chodit pozdě spát a navíc když je těhotná. Já blbec jsem si nevšimnul, že častěji spí, je víc unavená a nic se ji nechce. Měl jsem si toho všimnout.
Když jsme dorazili zpátky do Miami, tak mi Anna prozradila, že se to dozvěděla ve stejný den, kdy jsem ji řekl, že teta umřela.
Je to tak, někdo se narodí a někdo umře. A nám se narodila dcera, kterou jsme nakonec pojmenovali Beatriz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 masmisvseho masmisvseho | Web | 12. října 2011 v 20:04 | Reagovat

Nádhera mocse mi to líbilo :)

2 Juana Juana | 12. října 2011 v 22:13 | Reagovat

Jednoduše skvělý příběh... ;-)

3 enriqueiglesias-fanfiction enriqueiglesias-fanfiction | Web | 12. října 2011 v 22:41 | Reagovat

Děkuji moc! :-)

4 simique simique | 2. března 2012 v 20:24 | Reagovat

překrásně!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama