Nejde to všechno vrátit (Part 1)

29. listopadu 2011 v 17:21 | TheNomik |  Ostatní
Venku už je tma. Fouká vítr, vypadá to, že bude každou chvilkou pršet. Sedím u okna a dívám se jak se palmy pohybují ve směru větru. Něco nebo možná někdo mi šeptá, že musím využít tuhle bolestivou noc a začít psát. Jak jinak využít bolest, když ne k inspiraci? Mám strach uvnitř v sobě. Bojím se, že se už nevrátí má druhá polovina.
Před hodinou jsem ztratil svou druhou stranu. Zabíjí mě představa, že je teď někde s někým jiným a žije dál svůj život. Je pro mě bolestné si jenom představit, že jsem ji nemohl dát to co ten druhý může.
Ptáci už dávno odlétají na východ a mění svůj směr. Létají v hejnech, ale jeden ptáček spadnul na zem a poranil si křídlo. Kolem není nikdo kdo by mu pomohl. Křídlo má zlomené a nemůže dál létat. Je sám a opuštěný.
Skloním hlavu nad čistě bílím papírem, vedle něj mám tužku a pokouším se psát. Píšu ze zlomeného místo a přesto, že mě křídlo bolí, musím se znovu naučit létat.
Ráno se probudím s tužkou v ruce, se třemi papíry popsanými z obou stran. Přichystám si kávu, ale kam se podívám vidím jenom ji.
Představuji si, jak stojí v mé košili v kuchyni a dívá se na mě s úsměvem malého ďábla a přitom vypadá jako anděl.
Představu rychle smažu a zajdu si dát sprchu. Převleču se a vyrážím do studia.
"Ahoj," zdraví mě Fernando, ale já nevnímám.
"Stalo se něco?" ptá se Fernando zvědavě. Zakroutím hlavou a sundám si mikinu. Postavím se k mikrofonu a dám náznak, aby mi do sluchátek pustili hudbu. Zpívám, ale ani nevím co.
Dalších osm hodin strávím u mikrofonu a papírů. Zkoušíme nejrůznější varianty. Stále pracujeme na jedné a té samé písničce.
"Má to vyjadřovat radost," řekne Mark Taylor.
"Má to vyjadřovat radost? Vypadám snad na to, že dneska nějakou radost vyjádřím? Osm hodin tady nad tím sedíme a ty mi teď řekneš, že mám jít raději domu, protože to má vyjadřovat radost?" Jsem naštvaný. Sice on za nic nemůže a o ničem neví, přesto tuší co se stalo.
Mark mě nechá na pokoji a odejde z místnosti. Jsem v místnosti úplně sám a tak si sednu ke klavíru, který tam je a začnu hrát a zpívat to, co jsem včera složil.

Mohl bych zpívat tisíce písní
Ale ani jedna neřekne, co cítím
Nemůžu to nechat uvnitř
Tahle cesta mě zabíjí a to velmi pomalu
Přesto, že víš, že jsem se snažil
Necháváš to stát, necháváš mě jít

Moje srdce má trhlinu
Moje plíce nemají vzduch
Moje mysl má jenom tvůj obrázek
Kde je moje cesta teď?
Copak můžu jít bez tebe?

Mohl bych říct miliony slov
Ale ani jedno jediné by neřeklo
To co opravdu cítím uvnitř
Tohle všechno nejde unést
Přesto všechno, co jsem udělal
Přes všechnu mou snahu

Moje srdce má trhlinu
Moje plíce nemají vzduch
Moje mysl má jenom tvůj obrázek
Kde je moje cesta teď?
Copak můžu jít bez tebe?

Sakra, proč jsi mě nechala stát
Stojím nad propastí
Sakra, proč jsi to udělala?
Udělala jsi mě tak zranitelným
A mé srdce…
oh, ne, krvácím

Mé srdce má trhlinu (Nejde to spravit)
Moje plíce nemají vzduch (Nejde to napravit)
Moje mysl má jenom tvůj obrázek (Ne, teď to nejde)
Ne, nejde to všechno vrátit
Ne, nejde to všechno vrátit
Prostě to nejde, nejde, nejde…

Zavřel jsem oči a znovu jsem uslyšel ten hlas, který mi radil, abych pokračoval dál. Nechtěl jsem ho poslechnout. Příliš to bolelo.
Otočil jsem se ke dveřím…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sára Tajina Sára Tajina | 1. prosince 2011 v 1:08 | Reagovat

Nádherný text písničky!!! <3

2 enriqueiglesias-fanfiction enriqueiglesias-fanfiction | 5. prosince 2011 v 18:05 | Reagovat

[1]: Děkuji! :) :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama