Nejde to všechno vrátit (Part 2)

5. prosince 2011 v 18:25 | TheNomik |  Ostatní
Na vteřinu jsem si vážně myslel, že ji tam vidím stát. Ale má myšlenka se stejně rychle rozplynula jako přišla. Při téhle myšlence se mi zatočila hlava a skoro jsem omdlel, nebo jsem měl aspoň ten pocit. Paty si všimla, že mi zabilo špatně a sedla si ke mně. Objala mě. Moje hlava se svezla na její rameno. Nebylo třeba slov. Paty tak či tak pochopila, co se stalo.
"Odešla," řekl jsem tiše, skoro až nehlasně. Vyslovit to bylo hrozně těžké. Už jenom, když jsem to vyslovil jsem si přiznal, že opravdu odešla.
Paty nic neříkala, držela mě v náruči a hladila mě po vlasech a zádech.
Pustili jsme se a Paty mi utřela slzu, která klouzala po mé tváři.
"Enrique, už od rána vidím, jak se trápíš s úsměvem. Některé jsi možná přesvědčil, ale já k ním nepatřím, na to tě znám už moc dlouho." Paty byla mou nejlepší kamarádkou, byla člověk, na kterém mi záleželo. Byla mi hodně blízká.
"Půjdeme se projít?" navrhla. Souhlasil jsem.
Pomohl jsem ji do kabátu a sám jsem se oblekl.
Šli jsme docela pomalu. Bylo chladno, vítr byl docela silný. Nebyl moc studený, ale teplý rozhodně taky ne.
"Vím, že mi to všechno chceš říct, jen do toho. Uleví se ti."
"Paty, já nevím, kde začít. Není k tomu, co říct. Stává se to běžně, dva lidi se rozejdou, protože toho jednoho to přestane bavit a najde si někoho, kdo je mu bližší."
Sedli jsme si na lavičku. "To není možný," řekla Paty, tak abych ji neslyšel. Stejně jsem ji slyšel. Ale na situaci to nic neměnilo. Stále jsem byl chycený ve své vlastní kleci a letět s ostatními jsem nemohl. Ani člověk nemůže čekat, že po jednom dni, kdy si pták zlomil křídlo znovu poletí. Kdybychom řekli, že ptákovi byla poskytnuta první pomoc - pro mě tedy, že jsem se vypovídal - mělo by se mu aspoň trochu ulevit.
Ale mi se neulevilo.
Tak jako v Bibli, já jsem holub, který se stále vrací, nejsem havran, který najde pevninu.
A tak jsme tam prostě seděli a čekali co se stane. Když se nad tím zamyslím, tak si říkám: Co by se asi tak sakra mělo stát? Kristepane, proč jsme tam seděli a čekali? Čekali jsme až spadne strom? Až do něj uhodí blesk? Nebo jsme čekali na déšť?

Přišel jsem domů a první čeho jsem si všimnul byli její boty. Položil jsem tašku s věcmi na botník, sundal si boty a vešel dovnitř. Rozhlížel jsem se a čekal jsem odkud asi vyjde.
Seděla v obývacím pokoji na sedačce. Podívala se mi do očí, ve kterých měla slzy.
Přišla ke mně a odejmula mě. Nechápal jsem to. Cítil jsem, že se žaludek začínám znovu zlobit.
"Enrique, moc mě to mrzí," řekla. Odtáhnul jsem se od ní. "Už to nezměníš. Nech mě být. Chci se zbavit té hrozně představy a když tady budeš stát, tak se ji nezbavím. Nech mě být." Skoro mě až rozčílila.
"Není to moje chyba."
"Ne? A čí? Ty sis našla někoho nového." Podívala se dolů na nohy a potom vzhlédla na mě.
"Ne, nenašla. Enrique, já jen dál nechtěla žít dál s tím za koho ses vyměnil. Změnil ses a moc mě mrzí, že musím odejít," řekla tak jemně, jak to dokázala jenom ona.
Vzala si kabelku a odešla z domu. Klíče mi dala do ruky, všimnul jsem si jich až když zabouchla dveře.
První, co jsem udělal bylo, že jsem kopnul do stolu a potom jsem klíče hodil do francouzského okna, které se div nerozsypalo. Protřel jsem si oči a šel jsem zvednou klíče, abych je pověsil na věšák na klíče, který vysel u dveří. Odtamtud jsem si vzal klíče na loď.
Naskočil jsem do lodi a odjel někam na moře.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lina Lina | 10. května 2012 v 4:08 | Reagovat

Bude pokračování tohoto příběhu? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama