Duben 2012

Zápas Života (Part 1)

15. dubna 2012 v 17:08 | TheNomik |  Enrique a Anna
Píše se rok 2012, někdo tvrdí, že je to konečný rok. Já se nad koncem světa ani nepozastavuji, slov o konci světa bylo už dost. Ať to byl rok 2000 nebo 2010, pořád něco končí. Nestarám se o to, je mi jedno jestli svět letos skončí nebo ne.
Když vám někdo řekne, že byste si měl zajít na testy, protože můžete mít rakovinu, co uděláte? Půjde na testy nebo ne?
Před dvěmi měsíci mi můj lékař řekl, že by jsem mohl mít rakovinu. Na testy se nechystám. Už jenom, protože se bojím výsledků. Nechávám to tak, prostě čekám kdy to semnou trhne a už se neprobudím. Stejně jako konec světa, mi rakovina nic moc neříká. Nechávám to plynout. Co se má stát, tak se stane.
To co mi teď dělá starosti je moje dcera, je jí 14 let a já si s ní nevím rady. Vychovám ji od malička sám. Maminka nám umřela, když se Nella narodila. Tehdy jsem si myslel, že to nezvládnu. Chtěl jsem utéct a opravdu umřít. A teď? Je kruté říct, že by jsem za život své manželky vyměnil cokoliv. Opravdu cokoliv.
Abych Nelle dal to co by ji dala Anna, tak jsem skončil se svou kariérou. Ukončil jsem ji a trhá mi srdce pokaždé, když slyším svou písničku v rádiu. Tolik bych si přál vrátit se na turné a zažít ty motýlky v žaludku, které jsem měl pokaždé, když jsem měl vyjít na podium.
Psát písně jsem nepřestal, tohle se uskutečnit nedalo. Měl jsem rok zásek a nemohl jsem nic napsat. Dobře, napsal jsem, ale všechno bylo o smrti a pohromě. Posledních několik měsíců píšu znovu věci, které by se dali možná i poslouchat. Co s nimi? Nic. Nechám je zastrčené v zásuvce a třeba jednou, až Nella dospěje a nebude mě potřebovat, třeba je vytáhnu.
Včera mi Nella řekla, že se zamilovala. Měl jsem radost, taky obavy. Neměl jsem ani ponětí, co by jsem ji měl říct. Varovat ji, že kluci myslí jenom na to jedno? S tím mě už jednou vyhodila a to rovnou se slovy: "Tati, vím co je sex, nechci se o tom s tebou bavit."
Je tak silná holka a tak talentovaná. Hraje tenis přesně jako její maminka a den o de dne vidím, jak se na Annu podobá. Dlouhé blonďaté vlasy, smysl pro humor, důvtip hrát a zvítězit. Každá porážka ji donutí pracovat na sobě víc a víc.
"Tati?" slyším, jak Nella přišla domů ze školy. Přijdu ke dveřím a Nella mě jako obvykle obejme. "Dal bys mi prosím na kino? Chci jít s holkama." Přikývnu. Nella dál hovoří zatím, co jdeme do kuchyně a já z tašky od notebooku vytáhnu peněženku.
"Věřil bys tomu, že…" říká Nella. "Posloucháš mě vůbec?" zeptá se vyčítavě.
"Ale jo, promiň, stačí ti 30 dollarů?" Podívám se Nelle do očí a podám ji peníze.
"Tati, můžu se tě na něco zeptat?" Přikývnu a připravuji si kávu.
"Proč sis po mámě nikoho nenašel?" Slyším Nellu se ptát. Šikovně - jako pokaždé - si poliji ruku vodou. Jenom trochu. Skoro vůbec to necítím.
Vůbec nevím, jak by jsem měl odpověď. Já sám odpověď neznám, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Nikdy. Ani mě nenapadlo, že by se mě na to mohla zeptat.
Přisednu si k ní, zhluboka se nadechnu. "Nevím, já nevím, Nello. Maminka byla pro mě vším, ztratil jsem ji a dodneška to bolí, možná proto." Cítím, jak mi po tváří sklouzne slza. Rychle ji utřu, aby ji Nella nestihla zaregistrovat. Pozdě.
Už se mě dál neptá a jenom mě obejme. "Mám tě ráda," řekne. Potom seskočí ze židle, vezme si batoh a odejde do svého pokoje.